Nedaleko onoho statku byla pastvina. Hospodář na ni každé ráno vyháněl stádo ovcí.

A jednou se jedna ovce zakoukala na motýla. Byl tam asi pokaždé, ale teprve teď si ho všimla.

Když se pak otočila, stádo bylo to tam.

Zpanikařila. Hlavou jí začaly vířit znepokojivé myšlenky: jak to, že na ni nepočkali? To si nikdo nevšiml, že ona chybí? A kdy si toho všimnou? Co s ní bude?

Bečela o sto šest. "Tady jsem, vidíte?"
Zlobila se na motýla: "Kdyby tady nelítal, tak by se to nestalo!"
Nakonec vyčerpaně ztichla. A poprvé se rozhlédla. Stála ve stejném důlku jako předtím, ani o coul dál.

Zvažovala své možnosti. S překvapením zjistila, že neví, kde je východ z ohrady. A to ji sem vodí každičký den!

No právě, oni ji vodí, jde za stádem a nekouká nalevo napravo.

Při té vzpomínce ji přemohla touha po tom svém jistém a opět tiše zabečela.

Rozhodovala se, zda vykročit a který směrem. Tolik možností, kterou zvolit? Byla rozpolcená. Nepoznávala to tu!  V jejím nitru bojovalo nadšení z nového se strachem z neznáma. Slunce se již koupalo v červáncích a ona tam stále bez hnutí trčela, již zcela vysílená.

"Tak alou domů, ovce!" trhla sebou překvapením. Ejhle, to je ten hloupý pes. Tak on je má spočítané? "A fofrem. Však hospodář Ti to už spočítá!"

mt

Pohádky nám napoví, co se to děje, kudy a jak dál  >>>