Nemůže usnout. Zítra se do něj navezou. Určitě. Několikrát se mu již povedlo se jim vysmeknout. Chvíli byl klid. Klid před bouří. Pak mu to zas nandali. Teď tam pár dní nebyl. Díky chřipce. Ta za moc nestála, ale jinak bylo doma hej. Zato oni mu to zítra osladí, teď si na něm smlsnou. Procházel v duchu, čím vším...
Díváme se na svět stále stejnýma očima, těma svýma, co máme hned vedle svého nosu. A z této perspektivy prožíváme, co se nám děje. Situace prožívá ta stále stejná osoba s těma stejnýma očima, Vy … Ale čas plyne. Občas se zarazím při pohledu do zrcadla: ten věk a ten prožitek nejdou dohromady! Mnohdy prožívám situaci jako mladší, než se vidím...
Každý máme to své heslo či životní krédo. Některá hlásáme, jiná si neuvědomujeme. Podle svého vnitřního hesla se vědomě či skrytě ve svém životě řídíme. A tak se nám může lehce stát, že se nám stále dokola opakuje nějaká nepříjemná situace. Třeba zas a znovu sedneme na lep, naletíme, koukáme jak tele na vrata, spláčeme nad výdělkem. Jenže...
Do našeho života se dobývají události. Některé se vkradou. Jiné hřmotně vstoupí. Náhody či synchronicity? Některé pozveme, před jinými zabouchneme dveře. Ano, můžeme se schovávat a tvářit se, že vše je v pořádku. Ale dokud s sebou vláčíme újmu, budou k nám přicházet situace s připomínkou, co je nám třeba. A cože vlastně? Co Vás dosud zraňuje, ačkoli to už bylo?...
Níže je příběh, který mi před rokem věnoval starý přítel James, když jsem ležela v bolestech s rozdrcenou nohou. Když už jsem lámala hůl. Příběh O Jamesovi, který to dal (navzdory předjímání). P Ř E D J Í M Á N Í Takhle si to nepředstavoval. Narodil se pro rychlost. Jeho vášní byl let krajinou, zvířený prach, svištící lomoz....
Ztráta vždy bolí. Je to něco jiného než se vědomě něčeho vzdát. Když něco ztratíme, je nám to uzmuto. Cítíme to jako vnější nespravedlivý akt. Můžeme se proti tomu bouřit, naříkat a trápit se, ale ty emoce jakoby nikam nevedou. Točíme se v kruhu. Nakonec nezbude než se s tím smířit. Skloníme hlavu a uznáme porážku. A někdy zůstaneme zlomení....
Tu pohádku v sobě dodnes nosím. O Trnkově zahradě schované za zdí. Proháněli se tam sloni a v jezírku spala velryba. Ono může totiž prospět nechat si něco jen pro sebe. Kolikrát jsme toho plní: zážitků, poznání. Chceme se podělit. A tak se dáváme: od nadšeného vyprávění po dobře míněné návrhy. Přetékáme radostí natolik, že si nevšimneme, že ten druhý to třeba vnímá jinak....
Jistě se Vám to už stalo: něco uvidíte či zaslechnete a jste rázem zpět, v obrazu ze svého života, v tom předešlém dějství. Brouzdáte se travou, co Vám sahá po kolena. Smějete se bublině, co dědovi přistála na nose. Jste přímo tam. Tak se při pohledu na třešně ocitám v koruně aleje Na Vyšince, kolem mě skáče chlupatisko, idylka. A pak se polekám, zda zas nemám potrhané ty...
Běhá si volně sem a tam. Dobře vím, že mě po očku sleduje. Hrávaly jsme spolu často „na schovávanou“: zmizím jí za strom, ať se zapotí. Kdo že tu, koho vede? Ta po pravici na ní stále volá. Niki sem a Niki tam. Jen tak ji nevolej. Zvykne si, že ji oslovuješ jen tak a postupně to přestane vnímat. Až opravdu půjde...
Vycházíme. Má princezna si usilovně omotává vodítko kolem ručky. Dostane za uši: „Takhle ne, když s Tebou začne smýkat, nebudeš to moct pustit, i kdybys už chtěla. Raději volně drž konec vodítka.“ Náš voříšek má deset kilo, ale hovawart už čtyřicet, a kobylka sedm set. A všechny vodím na vodítku. S jejich párou mě mohou snadno povláčet. A co na to paralela? Na konci...
