Kráčel pomalu. Koruna ho tížila. Pečlivě vybíral cestu. Bylo by nezodpovědné někde se zaseknout.

Keře mu ustupovaly, mech tlumil jeho krok. Vše kolem bzučelo a přesto utichalo. Je tu, král.

Prorážel vzduch jako vodní hladinu. Táhl jej pak za sebou coby rubínový plášť a přikrýval jím krajinu. To on byl les a les byl on. Splývali v jedno. 

Přihnali se jako jarní voda. Jeden nanicovatý a dva k ruce. \"Co koukáš, strejdo, teď je náš.\" Zbaběle ho obstoupili. Otočil se, rozhlédl se. Staral se přece tolik let, očekával zastání. Leč v tichu slyšel jen vlastní dech. Byli zvyklí schovávat se za něj, nikdo ani nevylez. Král je mrtev, ať žije král.

Sklonil hlavu až dolů, k mlze. Klopýtal pryč, srdce v krku. Porážku snesl. Bolelo to mlčení. 

Za ním ozýval se hluk a dupot. Jiný pán, jiné poměry. 

\"A co ty tu?\" brkl o něj sysel. Rozhlédl se, kde to je? Na palouku kdesi jinde. \"Zdržíš se tu?\" \"A proč by ne?\" 

\"Doopravdy? Jémine! Toho bychom se nenadáli! Hurá, hurá, radujte se, král lesů tady zůstane!\"

 mt