Obezřetně se rozhlížel. Nestojí o nepříjemnosti. Nebo o nějaké ptákoviny.

Dříve si rád i přes den zazpíval. Od trylků po operu. 

Ale dělali mu pak nepříjemnosti. Z obdivu sklouzli k poměřování, a nakonec na něj házeli špínu. A tak se naučil být nenápadný, moc nevyčuhovat z křoví a zpívat, jen když kolem nelítá ani noha.

Dříve se jim to snažil vysvětlit. Že je to přeci dar! Ale čím více mluvil, tím více měli argumentů do zásoby. Dostával to zpříma, oklikou i za zády. Pokaždé to bolelo, na srdci nejvíc. Co jim jen udělal?

Někdy se přistihne, jak jim teď závidí zas on. To klábosení a naparování. Volnost v pohybu a smýšlení. Je sice nabubřelé, ale svobodné. Zatímco on, opěvovaný pěvec, se teď krčí v houští. 

Závist ho tak drží v šachu, na pódiu i ve křoví. Vyhraje snad? To teprve se uvidí! 

Razili si cestu mlhou. Poškrábaní od větviček a zimou shrbení. Do té cesty dali hodně. Však stojí za to uslyšet ho! Je shůry obdarovaný. Jen zaslechnou jej, pookřejí: uzdraví je jeho zpěv. Že druzí budou závidět? Tak ať vstanou s rozedněním a roštím ať brodí se. Jářku, jen kumšt, víc v tom není, práci na závistivce! Každý svůj dar činy tvrdí. Kdo nevstane, šidí se. 

mt

Pohádky nám napoví, co se to děje, kudy a jak dál  >>>