Byla nebyla tři kuřátka. To největší sivé, to prostřední kropenaté, a to nejmenší žluté. Maminka měla od počátku strach o to sivé.

Říká se totiž, že černý kohout nosí neštěstí. Copak Vy to nevíte?

Při každém pohledu na to nebohé kuřátko se v duchu ptala, zda je spíše černé či šedé. \"Sivé, je sivé,\" ujišťovala se. Ale měla přitom malou dušičku. \"Ach, co si jen v životě počne ... \"

Kuřátko ty pohledy postřehlo. Zpočátku to bylo nepříjemné, asi něco provedlo. Nevědělo co, ale cítilo se vinné.  Nicméně žádný trest za tu špatnost nepřicházel. Tak moc rádo by to napravilo! Ale ať dělalo, co dělalo, bylo to stále stejné: maminka mlčela, vrhala kontrolní pohledy a brala je pod svá křídla. Tak si řeklo, že je asi nanicovaté nenapravitelně, holt se s tím musí smířit a nějak s tím cejchem žít.  

A jednoho dne se naplnily maminčiny nejhorší obavy: hospodář vstoupil na dvorek s nůší na kuřata. \"Hm, ty jsi černé, možná kohoutek, to se teprve uvidí. Já na pověry nedám, ale to víš, lidi. Tebe stěží prodám, Ty zůstaneš zatím tady.\"

Kuřátku se nelíbilo, že ho hospodář nechce. Trucovalo. Máma byla nějaká dojatá, všimlo si. Takže opravdu nestojí za nic.

Hospodář se vrátil až k večeru. Nečekaně se objevil v přeplněném kurníku a do ohromeného ticha pronesl: \"Nosíš mi štěstí, ty černý, dnes jsem skvěle pořídil! Ty zůstaneš tady!\"

mt