Jak jsem se vzepřela osudu z posudku

S životem mi zatočil už posudek od soudružky učitelky. Mátlo mne, proč o mně tvrdí, že mám stěží na učňák. Donutila mne opakovaně vyšplhat na tyč a až s nohama do krve mi změřila čas. Mezi samými výbornými tak hurá čněla dvojka z tělocviku a musím dělat přijímačky na střední. Proč mi to dělá, co jsem jí jen udělala? Netušila jsem. A šla jsem tedy do sebe. Snažila se. Víc a víc. Výsledek? Nebylo to nikdy dost. Naopak, moje snaha jít do sebe znamenala, že na mě má páku. Ví, že se jí snažím vyhovět.

Mým útočištěm a pevností se pak ale stala knihovna. Přestala jsem opakovat, co kdo chce slyšet. Začala jsem říkat, co vím a za čím si stojím.

Vědomost pro mne byla jak skála, o kterou se mohu opřít. Nedostala se na mě ani obávaná ruštinářka ani souška na fyziku s vyčesaným drdolem - ta mě vyvolávala snad každou hodinu. Nu co, prostě jsem vstávala dřív, vzala do rukou pletení a rozevřela učebnici. Fotila jsem si do mysli vzorečky a dumala, jak ty síly v nich sepsané vlastně působí. 

Často jsem si brala na svůj hrb více než druzí.

Vždyť já se ráda učím, ráda pracuji a ráda dávám.

Stále ta má snaha vyhovět. A také vděk, veliký vděk za to, že vůbec mám tu možnost, vždyť kde bych byla s těmi posudky, kdyby ... . Čím víc jsem toho uměla a čím více pracovala, tím více problémům jsem čelila, často nejen těm mým.

Vnímala jsem souvislosti, měla odvahu jít napřed a byla jsem dříč.

A tak jsem se mnohokrát v životě ocitla v situaci, kdy jsem na řešení byla sama. Šla jsem do toho s tím, že nějak to už zvládnu. Poradím si.

Jenže život není knihovna. Učí nás natvrdo. A někdy to tvrdé bylo.

A tak jsem moc toužila po tom mít někoho, kdo mi ukáže cestu, o koho se opřu, kdo tentokrát mně pomůže a poradí. A pak jsem si uvědomila, že takového parťáka již dávno mám.

Uvědomila jsem si, že se ty mé situace opakují jako přes kopírák. Aha, s nečitelnou situací mi poradí ta čitelná! Začala jsem hledat paralely, podobnosti mezi situacemi.

Šedá je teorie a barevný strom života! Dokud to člověk nezakusí na vlastní kůži, bývají rady a návody jen slova. Některá působí, jiná zapadnou.

Nejvíce nás naučí situace, kterou zakoušíme. 

Mluví přes zážitky, obrazy, dojmy. Často stále dokola, jen pokaždé v jiném hávu, opakují, co máme pochopit.

Když nalezneme podobnost, paralelu, mezi zdánlivě rozdílnými situacemi, získáme nadhled. A co víc, staneme se opět účastníky příběhu. Vtáhne nás to do děje, podobně jako kdysi pohádky. A tím se učíme, rychle a účinně. Po svém nejen rozumíme, ale i pamatujeme pro příště.

Učení se z paralel nazývám etologií řízení. Pomáhá k sebe-řízení a rychlé orientaci i v nepřehledné situaci. 

A proč etologie?

Zvířata nepoužívají slova, zato skvěle rozumí paralelám. Situační učení je pro ně základem pro přežití a tvorbu nového.

Zrcadlí nám, co se s námi děje a přestanou, když pochopíme. A někdy do nás i vlídně drcnou. 

Mnohému jsem se naučila z koňského sedla a od mé nejdražší fenky Dorotky, jak ukazuje i řada mých blog článků. Zvířata jsou k nám velmi vnímavá, umí se naladit a dát nám přesně tu lekci, kterou zrovna potřebujeme. A pak, ze sedla je na ty souvislosti možná i lépe vidět :). 

Stále mám hlavu v oblacích, to bych jinak ani nebyla já. Ale nohy mám snad již pevněji na zemi. Drží mě na ní hlavně dvě milující děti a "můj zvěřinec" - dva pejsci, kočka, želva a dýchavičná kobylka, co mě vlastním tělem ochránila před ušlapáním. 

A kam jsem to došla? K tomu zkusit 

• zeptat se a naslouchat, vycítit
• vidět souvislosti a potenciál, převést přání do čehosi hmatatelného, z chtít do mít
• ukázat cestu a fakticky podat pomocnou ruku. 

Slovy mého drahého přítele Cardamine: "Jak Ty to vše dokážeš propojit, že i já se v tom vyznám!"

• Dnes si plním svůj sen a věnuji se primárně své malé dcerce, vždyť k čemu sen, když ho pak nesníme ...

A co že to tedy věcmi hýbe?

Náš záměr, vůle a čin.

Překvapivé? Potvrdí Vám to sociologie, psychologie, i moderní kvantová fyzika: předmět pozorování se mění, jakmile je pozorován! I ten atom se chová jinak, když se na něj díváte. Snaží se o to, vyladit se s Vámi. Snaží se Vám vyhovět :).

Jde jen o to, čemu uvěříte, kam a proč zaměříte svou pozornost. A zda pro to i něco uděláte. Realita se Vám podle toho změní. Co kdybych tehdy uvěřila té soudružce a vzdala to?

I dnes občas tvrdě narazím. Ale už vím, že je to prostě životní lekce, která mne má někam posunout. Jak říká má kamarádka trenérka jezdectví: "Překážka je kamarád!" A paralely mi pomáhají nahlédnout, o co tu kráčí a co s tím. Jak situaci přečíst, pochopit a uchopit. 

Ať se vám ve všem daří,
PhDr. Martina Dobešová, PhD.