Bělouš (o snu)

Děda se zase jednou trmácel, celý schýlený a nahrbený, a tak se stalo, že do toho koně vlastně vrazil. „A heleme se, co ty tady?“

„No, já totiž nemám kam jít.“

„Nu, a co já teď s Tebou? Přeci tě tu takhle nenechám! Neboj, něco už vymyslíme. Pojď, zatím zajdeme ke mně na zahrádku a mezitím mě třeba něco napadne.“

Děda uvázal koně pod jabloní a trmácel se domů, hlavu v dlaních, co si s tímhle nadělením počne. Na botu se mu navíc nalepil nějaký protivný papír. Musel ho doslova odlepit. Trklo ho tiskacím písmem: „KDO NAJDE KONĚ, ZÍSKÁ CELOU FARMU“. Na druhé straně byl kontakt a naléhavé „PROSÍM, OZVĚTE SE“.

Aha, řekl si děda, sem patří ten koník. Tak hurá, domov by už měl. Ale raději to obhlédnu, aby to nebyla nějaká léčka. Dneska nic není zadarmo. Takže tohle nějak neštimuje. Co na toho valáška asi kujou?

Dorazil na místo. Vybílené stáje, voňavé stodoly, zelené louky, kam oko dohlédne. Prostorný dvůr, líbezný domek, prostřený stůl, teplé buchty a tuplované kafe. Usedl na dřevěnou lavici, položil ruce na kolena, vzdychl a čekal.

Vešla tichou a ladnou chůzí. Stříbrné vlasy do drdůlku, kytičkovaná zástěra a úsměv, co objímá na dálku. Odněkud zdávna ji znal. Odstrčil židli a počkal, až usedne. Nalila oběma kávu a zahřála ho očima. „Věděla jsem, že tomu běloušovi pomůžeš. Kdo jiný taky? Byla to jen drobná poslední zkouška. Toto je tvá farma. Tu sis odmala přál, viď? Tak jak se ti tu líbí?“  

Je to moje sudička, blesklo dědovi hlavou. Jasně, kdo jiný taky. Usrkl kávu a pokýval smutně hlavou. „No, líbí, věru nádherné to tu je! Víš, ale pro mě to už není. Je mi sedmdesát. Jak bych teď farmu utáhnul? Jo, tak před dvaceti lety, to by možná ještě šlo. Ale teď?“

„Rozumím,“ přikývla moudrá sudička. „A co tedy teď bude s tím koněm?“

 mt

O otevřených koncích:

  • Tu pohádku nechť zakončí každý za sebe sám
    Jak byste odpověděli sudičce?


Pohádky nám napoví, co se to děje, kudy a jak dál  >>>