Vedle toho našeho dvorku bylo pískoviště. A na něm drobné hrabičky.

Jedno milé stvoření s nimi rejdilo v písku. Vlnka sem, vlnka tam. Písek vydával květiny, ptáky, motýly.

Ti tři měly jedno tajemství: hrabičky byly kouzelné. Vše jimi stvořené ožilo.

Stvoření to jednou už nevydrželo a nadšeně své kouzlo ukázalo světu. Chtělo se podělit, tolik krásy! 

Svět reagoval různě. Stvoření dostalo spoustu rad, co by vlastně mělo tvořit. Aby to bylo, co k čemu. A aby to neškodilo.

O ty jeho hrabičky byl náhle velký zájem. Stvoření si je muselo začít hlídat. Pro jistotu si vytvořilo dalších několik hrabiček, co kdyby. 

Najednou se i všude kolem začaly prodávat kapesní hrabičky. Prý pravé kopie těch pravých. Mají kouzelnou moc, berte! Šly na dračku. Bohužel či bohudík kouzelné nebyly a svět se začal na stvoření zlobit, že hrábě pro ně nehrabou. Co je to za podfuk a co si stvoření o sobě vůbec myslí. Mezitím samo stvoření začalo pochybovat o svém kouzlu a jeho pískoviště smutně zapadalo listím.

A pak, v jedno zimomřivé ráno, stvoření s úžasem zbystřilo motýla. Kde se tu teď bere? Opatrně ho vzalo do dlaní. Kdyby mělo kouzelné hrabičky, vykouzlilo by mu skrýš. Nevědělo, že jeho kresby v písku ožívaly radostí. Kdepak hrábě! Ale tu dávno zasypal písek času. Zůstala pod nánosem všech těch ohledů a smutných zkušeností. 

O těch však motýl nic nevěděl. Byly mu ukradené. Líbilo se mu stvoření. \"A který pak Ty jsi?\" mrkl na něj. \"No, já, víš, já tvořím květiny, ptáky a motýly,\" vyhrklo rozpačitě stvoření. Tak to jsem v dobrých rukou, zaradoval se motýl. 

mt 

Pohádky nám napoví, co se to děje, kudy a jak dál  >>>