Seděl nehybně vysoko na útesu. Vítr mu neúnavně čechral pevné peří. Sem tam přesunul váhu z jedné nohy na druhou. Ani na chvíli nespustil zrak, z čeho vlastně?

Trčel tu už hodiny. Sám. Jen samota a vítr mu byly společníky. Znal všechny jeho tóny, výšky, vrtochy. Ano, sem tam se objevil jiný orel a vyrušil jeho soustředění. \"Pst!\" ohnal se po něm nataženým krkem. A přešlápl zprava doleva.

Horizont měnil barvy a ty tečky na něm žily svým klokotem. Od ničeho k něčemu. Pohyb, zvuky, světla. Marnost? Někdy o tom přemýšlel. A pak to pustil, to nebylo nic pro něj. On šetří čas a energii. Čeká na povel.

Na tu chvíli jednu ze sta. Až objeví se bod, jehož osud se dovršil. Musí přesně odhadnout, že je chutný a že na něj stačí: že stojí za to a že ho unese. Ve vteřině se rozhodnout a pak už nezaváhat. Dát do toho vše. Splynout s krajinou a dovršit úděl. Jeho i svůj. Kdo doletí či zahyne.

 mt