Pampeliška (o síle odevzdanosti)

Dlouho na ten okamžik čekala. Připravovala se. V duchu si to přehrávala. A teď je to tu! Vzrušením tají dech.

Letí!

Hlavou se jí míhají známé otázky: Jak dlouho asi poletí? Přistane hladce? Kde? Jaké to tam bude?

Rozhlíží se okolo. Některé sestřičky to sfouklo rovnou na zem. Jiné se pořád ještě drží hnízda. A pár, jen krapet, jich vítr unáší dál. 

Má šťastný den. Svět je odsud tak jiný!

Tak nějak veliký. Obrysy známé louky zmizely. Teď to s ní pěkně smýká. Chvilku i litovala, že nespadla někam poblíž ... Už toho má dost, je vyčerpaná a vystrašená.  

Náhle se zarazila. O cosi měkkého. Tak takhle chutná země? Jestlipak tu půjdou zapustit kořínky ...

Ovce se otřásla. "To to dnes ale fouká!" Semínko žuchlo rovnou do důlku, co před chvílí vyryla kopýtkem. "Ani o kořínek dnes nezavadíš, to je ale den!"

Pampeliška ucítila teplo a klid. Byla v cíli. Zvládla to!  Tady se jí pokvete! Bude zlatá jako slunce. To je ale den!  

mt

Paralely  čím koho osloví, pro něj to pravé. A navíc:

Jak se odevzdat:

  • Snít
    Co zvládneme v duchu, půjde lépe i opravdu
  • Pustit
    Skutečnost předčí i představy
  • Věřit
    Víra umírá poslední

Jak přijmout výsledek:

  • Připravenému štěstí přeje
    Přání je jako šíp vystřelený k cíli: můžeme jen co nejlépe zamířit a dát mu svou energii. Zda i doletí, je pak již mimo nás.


Pohádky nám napoví, co se to děje, kudy a jak dál  >>>