Podběl (o naději)

Vždy ho obcházel, hezky zeširoka. Ten les tu je, co jeho paměť sahá. Raději jen po kraji, aby se tu nezamotal.

Ani neví, co ho to dnes napadlo. Uhýbal jahelníku větví a oslnilo ho slunce. Vešel zlatou branou dál.

Les se před ním otevřel. Ale ... čím hlouběji se do něj nořil, tím byl temnější. Když se srnec otočil, bylo pozdě. Nebylo cesty tam ani zpět. Sedla na něj tíha. Srdce mu tlouklo beznadějí.

Klopýtal dál, až se skoulel ze srázu. Zůstal ležet a poslouchal vlastní dech. Stejně už není, kam spěchat. Je ztracený. Neměl sem vůbec lézt. Brkl o bludný kořen a teď už se z toho nevymotá. Odevzdal se lesu.

Cosi srnce polechtalo. Bělostné lístky podbělu. Šimraly a žadonily, ať se odkulí o kus dál. Až tady, až po tom všem, vyrůstalo zlato. Podběl.

"Za sedmero hor a sedmero řek ...," oddechl si. Z hradby lesa vystoupily jednotlivé stromy a mezi nimi pěšinka. Hleděl na podběl. Nespěchal. Ze svého lesa trefí, ven i tam.

 mt

Paralely  čím koho osloví, pro něj to pravé. A navíc:

O černém lese:

  • V pravý čas
    jsme připraveni
  • Čím hlouběji, tím větší tma
    Při úklidu nejprve vzroste nepořádek. Před uzdravením se přitíží.
  • Bez tmy nespatříme světlo
    Vždy je východisko, jen uvidět ty světelné pěšinky

Podběl lékařský, jediný svého druhu:

  • Největší poklady
    nacházíme až po, až pod. Copak bychom je jinak takto uviděli? (vždyť je to jen kytka, nebo ne?)


Pohádky nám napoví, co se to děje, kudy a jak dál  >>>