Mé fenky jsou jako Štaflík a Špagetka. Děti, které na procházkách míjíme, říkávají „hele, malej a velkej“. Černý hovawart a voříšek. Někteří před tím větším ze psů prchají. Strachy?
Neutíkej před ním, bude Tě honit.
Bude si chtít hrát nebo zavětří lov. Jak kdy. V každém případě prchající člověk psa magicky přitahuje.
Napadá mne paralela, že takto tomu bývá i dalšími našimi strachy. Jakmile před nimi začneme utíkat, začnou nás honit. Dáváme jim svou pozornost a tím strach roste. Odsouváním řešení nám ubývají síly, problém sílí, až bývá pozdě vzít rozum do hrsti. S každým zametením problému pod koberec se problém kupí. Útěk nic neřeší, naopak.
Jde totiž o náš strach, o toho psa vůbec nejde. Někdo si psa všimne, jiný ne. Každý podle sebe. Náš strach si my nosíme sebou. Dokud nepřestaneme utíkat, bude nás honit.
To my máme problém, v tomto případě se psem, pes nikoliv. Tedy pokud se nám nepodaří svůj problém přenést na někoho jiného, v tomto případě s ublíženeckou grimasou na majitele psa: „Jděte s tím psem od nás dál!“.
A navíc velcí psi v parku bývají většinou dobře vychovaní. Dostává se jim průběžná péče a důsledná pozornost. Jinak by majiteli vyrostl velký neřízený problém.
Co tedy s tím naším strachem za zády? Třeba pomůže právě tato paralela z etologie řízení: prostě se zastavit a otočit, pohlédnout na něj. Dát mu jméno, pojmenovat si ho. Vždyť je náš! Pak si s ním promluvit, co by rád, co mi chce. A začít si ho postupně ochočovat. Stačí průběžná péče, drobné kroky jinam. A důsledná pozornost: bezva, to se podařilo, aha, tohle se mi nelíbí, to zkusíme znovu a jinak.
(Mé velké fence bude krásných patnáct let a nikoho honit nebude – některé strachy mohou být zcela bezpředmětné)