Možná se Vám to zase stalo – narazili jste, neuspěli jste. Šéf Vám naložil, kolega se Vám vměšuje do práce, nikdo Vás neslyší, naopak slyšíte o sobě kde, co. Jedna smůla za druhou. Na to můj dědeček (po výčtu výčitek) říkával: „Proč zrovna já mám takový trápení?“ Ano, v té úvodní větě je totiž shrnuto vše podstatné: že se...
Možná to tak také máte – ženete se životem, s pevným odhodláním zvládnout to i ono, anebo se jím možná už jen šouráte. Zastavit se pro bilancování? Kdepak! To slovo je podobné balancování a kdo by chtěl spadnout do propasti … Co když se tím bilancováním jen zdržíte a přijdete leda na to, že je to horší, než se zdá a že...
Možná se Vám to už také stalo – prostě jste sedli na lep. Nechali jste se uvařit, svést z tématu. Připadáte si jako ta vařená žába. Zpětně je to vše jasné: o co šlo, kdy se to zvrtlo. Ale proč jste to neviděli dřív? Často to nevidíte ze dvou prostých důvodů, které se dějí zároveň: Prvnímu se říká paradox...
Možná se Vám to také stalo: podřídili jste se možnostem toho druhého. Vyšli jste mu vstříc. Však Vám to nic neudělá, už si to nějak zařídíte. Máte zkrátka návyk investovat svůj čas pro druhé. A možná se pak cítíte, že byste Jezinkám rádi učinili přítrž, ale nevíte jak. Jak učinit svůj čas vzácným i pro druhé? Je...
Nemůže usnout. Zítra se do něj navezou. Určitě. Několikrát se mu již povedlo se jim vysmeknout. Chvíli byl klid. Klid před bouří. Pak mu to zas nandali. Teď tam pár dní nebyl. Díky chřipce. Ta za moc nestála, ale jinak bylo doma hej. Zato oni mu to zítra osladí, teď si na něm smlsnou. Procházel v duchu, čím vším...
Díváme se na svět stále stejnýma očima, těma svýma, co máme hned vedle svého nosu. A z této perspektivy prožíváme, co se nám děje. Situace prožívá ta stále stejná osoba s těma stejnýma očima, Vy … Ale čas plyne. Občas se zarazím při pohledu do zrcadla: ten věk a ten prožitek nejdou dohromady! Mnohdy prožívám situaci jako mladší, než se vidím...
Do našeho života se dobývají události. Některé se vkradou. Jiné hřmotně vstoupí. Náhody či synchronicity? Některé pozveme, před jinými zabouchneme dveře. Ano, můžeme se schovávat a tvářit se, že vše je v pořádku. Ale dokud s sebou vláčíme újmu, budou k nám přicházet situace s připomínkou, co je nám třeba. A cože vlastně? Co Vás dosud zraňuje, ačkoli to už bylo?...
Níže je příběh, který mi před rokem věnoval starý přítel James, když jsem ležela v bolestech s rozdrcenou nohou. Když už jsem lámala hůl. Příběh O Jamesovi, který to dal (navzdory předjímání). P Ř E D J Í M Á N Í Takhle si to nepředstavoval. Narodil se pro rychlost. Jeho vášní byl let krajinou, zvířený prach, svištící lomoz....
Ztráta vždy bolí. Je to něco jiného než se vědomě něčeho vzdát. Když něco ztratíme, je nám to uzmuto. Cítíme to jako vnější nespravedlivý akt. Můžeme se proti tomu bouřit, naříkat a trápit se, ale ty emoce jakoby nikam nevedou. Točíme se v kruhu. Nakonec nezbude než se s tím smířit. Skloníme hlavu a uznáme porážku. A někdy zůstaneme zlomení....
Tu pohádku v sobě dodnes nosím. O Trnkově zahradě schované za zdí. Proháněli se tam sloni a v jezírku spala velryba. Ono může totiž prospět nechat si něco jen pro sebe. Kolikrát jsme toho plní: zážitků, poznání. Chceme se podělit. A tak se dáváme: od nadšeného vyprávění po dobře míněné návrhy. Přetékáme radostí natolik, že si nevšimneme, že ten druhý to třeba vnímá jinak....
