O radosti (a jak na Jezinky)

Do našeho života se dobývají události. Některé se vkradou. Jiné hřmotně vstoupí. Náhody či synchronicity? Některé pozveme, před jinými zabouchneme dveře. Ano, můžeme se schovávat a tvářit se, že vše je v pořádku. Ale dokud s sebou vláčíme újmu, budou k nám přicházet situace s připomínkou, co je nám třeba. A cože vlastně?

Co Vás dosud zraňuje, ačkoli to už bylo?

Když nás něco zasáhne, je někdy těžké znovu zvednout hlavu, jak vyprávěl příběh O ztrácení a nacházení. Ale jen to nestačí. Nit příběhu navažme zde:

Rozloučit se s něčím znamená vystoupit z kruhu trápení. Zvednout hlavu.

Tím to ale nekončí. Ta zvednutá hlava je odhodláním jít volky nevolky dál. Ale kentaur se ještě neusmívá. Bezcílně bloudí. Dokud nepřijme od života něco jiného, co ho potěší.

Když něco ztratíme, tak to zdánlivě již není. Uvolní se tím prostor, který můžeme následně zaplnit něčím jiným. To je teoreticky jasné. Ale jak to, že nám to fakticky nejde?

To ztracené totiž stále je. Je v našem srdci i v naší mysli. Stále to nosíme sebou, jen to změnilo formu.

Dokud nás bude srdce bolet, dokud v něm bude žal či lítost, vina či hněv, smutek či zoufání, budou tlouct Jezinky na ty naše dveře. Bude je to lákat, vábit. Zaberou nám prostor, stáhnou za sebou. Naše síla, ten zlatý dvanácterák, se klidně pase kdesi za humny a neposlouchá nás. Nějak víme, že si za pozvání Jezinek můžeme sami, že bychom spíše měli XYZ (být takoví či makoví, ale jak? babo raď … ). Srdce bolí a výčitky paralyzují. Jezinky mají pré. „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou!“ Jak z toho ven? Takto znovu ožil kentaur:

Byl Štědrý den. Musela tam jít. Objektivní výmluvy by byly, však ji ten zánět dutin pěkně bolel. Ale v duchu koníkům slíbila, že letos na Vánoce konečně zajde, tak to i vyplní. Zvládne to.

Vstoupila mezi známé břehy, leč již jiné, nové řeky. Hladila jim měkké nosy a rozdávala jablka. Každému zvlášť popřála zdraví a radost. To hlavní.

Dostala se až k zadnímu boxu a vylovila poslední mrkev. Natáhla dlaň a zatajil se jí dech. Hleděly na ni jeho oči.

\"Ahoj, Tebe já neznám,\" v duchu hlesla. \"Ahoj, já Tebe taky ne,\" opáčila. Okoukla cedulku na boxe: \"Ale Ty nejsi Amy!\" \"Kdepak, to já nejsem\". \"Líbíš se mi,\" usmála se. \"Ty se mi taky líbíš!\" přikývla. \"Tak víš co, já se na Tebe zeptám, ano?\" \"Dobře, zeptej.\"

Prý jen projíždí. Z Polska do Německa. Je tu na skok, týden max. Jedna paní takhle převáží koně ...

Bacilo ji Skácelovo: \"Je chvíle, která půlí krajinu ...\". Teď nebo nikdy!?

$\"\"$ \"To znamená, že je k prodeji?!\" rozhodla se. Běžel tu sen v přímém přenosu. \"To je totiž kobylka pro mne! Má jeho oči a dnes je Štědrý den!\" (A možná i já jsem dárek pro ni?). Čapla ho. Vytočila číslo. A do týdne už brouzdaly lesem.

Krajinou kráčel vlídný Kentaur a kolem poletoval rozesmátý pes. Poprvé jako odedávna. Znovu jako poprvé.

Otevřít se radosti a přijmout ji. Jako tu novou řeku mezi známými břehy. Však strádaly a toužily po vodě. Po radosti. To ona je vodou života, živou vodou. Kdo miluje Vás, přeje Vám ji. Ať je jakkoli daleko.

Rozhodnout se a naskočit. Čapnout svůj sen za pačesy. Však přišel ke mně a já to beru! A děkuju!

Přijmout radost, a tím i podarovat. Však kdo ji vítá, zpět násobí ji. Radost a zdraví, to hlavní.

$\"Jak$ Máte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat ten svůj útes, neváhejte se na mne obrátit, napište mi na martina@etologierieni.cz. Jak probíhají konzultace na Vaše dilema, tedy jak zdolat svůj útes či jak jít na Jezinky, se dozvíte zde: etologierizenicz/koucink/. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál $\"\"$

PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář

Štěstí

Etologie řízení

Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>

Komentáře