Možná se Vám to zase stalo – narazili jste, neuspěli jste. Šéf Vám naložil, kolega se Vám vměšuje do práce, nikdo Vás neslyší, naopak slyšíte o sobě kde, co. Jedna smůla za druhou.

Na to můj dědeček (po výčtu výčitek) říkával:

“Proč zrovna já mám takový trápení?”

Ano, v té úvodní větě je totiž shrnuto vše podstatné:

  • že se to děje … VámVztahujete to na sebe,
  • zase … je to opakovaný situační vzorec,
  • navíc většina těch sloves, co následují, jsou hodnotící: nepopisují fakta, co se dělo (co vidím, slyším), ale rovnou interpretují situaci (jak to vnímám).

Abyste mne špatně nepochopili – může se Vám skutečně dít to příkoří. Šéf na Vás skutečně může nakládat úkoly, které by mu jiní odmítli, kolega má neodbytnou potřebu Vám říkat, co a jak máte dělat a co si o čem máte myslet, a místo poděkování můžete z druhé ruky slyšet o tom, jak potrefené husy snižují Vaše zásluhy.

Ale víte už sami přeci velmi dobře, že druhého nepředěláte. Nebo ne?

Když mně na tom záleží …

Nebo ještě stále doufáte, že se Vaše situace vyjasní, až ti ostatní prohlédnou?

  • Říkáte třeba sami sobě: “Kušuj, vždyť o nic nejde, to skousneš. Však ono se jednou uvidí!” Povolujete své hranice a  dáváte dál.
  • Anebo si necháte vzít energii i radost, když se Vám něco podaří nebo máte dobrý nápad a kolem to nejde zrovna pod nos? Cítíte se zaskočeni, zasaženi, obráni a nevíte, co s tím. A protože se cítíte bezmocní, mohou za to přece “oni”, tak příště se to stane třeba zas.
  • Či se dokola snažíte objasnit, vysvětlit, přiblížit druhému svůj pohled na věc. Zda je Váš pohled cenný a jak moc, je pak dáno kritériem souhlasu zvenku.

Ať tak, či onak, rotujete nikoli kolem svého středu, ale kolem toho, jak karty rozehrálo Vaše okolí. “Chytili jste se”. Trápíte se. Vy se trápíte, ne to okolí! Vrháte svou energii do bezedné hry zvané “akce-reakce”, “tlak-protitlak”. Váš pocit spokojenosti se sebou je určován děním tam zvenku.

Zamysleli jste se ale, proč to vlastně děláte? Tedy proč rotujete, co Vás u toho drží, co je ta šle, to pojítko?

Ta situace se opakuje a Vy si ji správně na sebe vztahujete, protože je tu pro Vás. Chce Vás něco naučit. Co? Z mé zkušenosti osobní i kouče je to velmi často jednoduchá věc: že Vám na tom záleží. Něco od toho čekáte.

Ven z dalšího repete situace se dostanete jednoduše: dejte si sami to, co Vám chybí a co hledáte tam venku … stačí jen zjistit, co to je a pak si to skutečně dát.

U výše popsaných příkladů to může být uznání. Hledáte a čekáte ocenění. A protože Vám na tom (ocenění) záleží, tak Vás druzí na tom (oceňování) mohou natahovat. Ze šle se stane guma … . Otázkou tedy je, jak u sebe vnímáte toto téma, jak se k němu stavíte, jestli si uznání vůbec dáte a za jakých “až a když” podmínek.

Mnohdy nám v mysli šlape nevědomý program, kterým si sami hážeme klacky pod nohy. A “oni tam venku” nám třeba jen zhmotňují, zobrazují, co si to působíme. Situace se často opakuje, jen trochu v jiném hávu, dokonce se i přiostřuje, jak se na to ten nahoře už dál nemůže koukat. “Mějte sami sebe víc rádi!,” volá ta situace. “Přestaňte si dávat příkazy. Věřte svému úsudku. Naučte se říkat dost a udržte si hranice …”

Když jim se to řekne!

U ostatních to vypadá tak nějak samozřejmě. Jde jim to prostě líp. Šéf jim jde na ruku, kolegové je berou, když něco řeknou, druzí naslouchají. Jakpak to?

Nu, ono to právě jen tak vypadá. To Vy vnímáte z reality to, co chcete, protože Vás toto téma trápí. A tak se Vám to téma zobrazuje v různých hávech, abyste si ho lépe prohlédli.

Podobně jako když se rozhodnete koupit třeba dvoubarevné auto, tak najednou si všimnete, kolik takových aut vlastně jezdí!

To vztahování si situace na sebe vede k tomu, že vidíte nikoli fakta, ale interpretovaná fakta. Zabarvená fakta. Růžová, šedivá. Na sobě i kolem sebe. Vážíte je, přemíláte, zkrátka plácáte se v tom. Moji drazí koučovaní znají mou dotěrnou otázku: “A co to tam, Alenko, řešíš?” Právě interpretacemi si totiž stavíme svůj vlastní svět divů, ve kterém řešíme ledacos.

(A nutno podotknout, že někdy tomu svému trápení sami přidáváme polínka pod oheň, protože nás “konstituuje”, zvykli jsme si na ně, definuje nás ve smyslu “Co bych si bez něj počal?”)

Zastavit se, vydýchat a zvážit kudy teď

Ono přijít na to, co to tam člověk vlastně řeší, není vůbec snadné. Zkratkovité odpovědi na otázku “Proč se Ti to děje a proč Tě to trápí?” ven z přírodního labyrintu nevedou. To by bylo stejné jako vzít pilu a do těch tújí udělat rovnou otvor, kudy má člověk tím svým labyrintem chodit. Znamená to ovšem narušení integrity a sebevědomí toho člověka, že se ve svém životě (labyrintu) orientuje a dovede si poradit: vždyť ten radil s pilou zná cestu líp! A pak, otázka “Proč?” vyvolává pocit viny. Proto je vhodné se radám a otázce proč v koučinku zcela vyhýbat.

Ono to také může být úplně jinak. Za výše popsanou situací může stát něco zcela jiného, než touha po uznání. Třeba to, že při setkání s autoritou danému člověku vypne hlas. Prostě má v krku knedlík. Než se stačí rozkoukat, je o něm rozhodnuto bez něj. Nemá k tomu co dodat, protože je z toho paf a je nakonec rád, že hlas najde cestou domů.

Je proto dobré nepředjímat, nehodnotit, nesoudit dopředu, o co tu asi jde, co se to děje.

Jak tedy z toho svého trápení ven? Způsobů, jak přijít na odpověď pro tu svou Alenku v říši divů (“Aha, už to mám!”), je více. Důležité je pro teď jen vědět, že kdo hledá, ten najde.

“Jen se dívej”

  • První krok je nevzít si to osobně.

I když je to situace pro Vás, neberte si ji osobně. Přesněji, neberte ji jako trest. Trestáním se oslabujete. Když už chcete tu situaci nabarvit, zvolte raději růžovou, vezměte tu životní lekci třeba jako dar.

  • Druhý krok je vydýchat to.

Možná jste se těšili, že už Vás tahle smůla nepotká, že to máte pořešeno. A ejhle, je to tu zas! Vydýchejte to. Tím získáte čas a nezačnete si to brát hned osobně. Stačí nádech a výdech. Prostě si vzdechněte

  • Třetí krok je usmát se.

Úsměv Vám dá cenný nadhled, získáte odstup od situace. A úsměv Vám připomene, že je jen na Vás, jak se teď rozhodnete – zda začnete bojovat, ustupovat, tlačit, zkrátka rotovat kolem “problému” akce-reakce, anebo zkusíte něco úplně jiného. Něco, co by mohlo konečně zafungovat. Však Vy už na něco přijdete …

Mnohdy stačí změnit jen drobnost a situace se vyjasní. Zkuste si odpovědět v tu chvíli na otázku:

Co mohu teď hned udělat, abych se cítil o fous líp.

A pak se stačí jen dívat na tu situaci jako na dlani, jak se výsledek tentokrát nově poskládá. Úsměv pomůže přestat sebe i tu situaci brát příliš vážně  …

Ta drobnost, kterou pro sebe můžete “teď hned” udělat, z mé zkušenosti bývá mimo Vaši obvyklou komfortní zónu (“To nedám!”). Zkuste to tedy nejdřív brát jako takovou hru nanečisto a tu “scénku si zahrát” nejprve třeba jen tak doma, pak zkusmo v obchodě a až pak naostro v práci. Jakou? Třeba pro jednou říct:

“Vidím to jinak.”

O útesech

Máte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat svůj útes, neváhejte se na mne obrátit. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál.
PhDr. Martina Dobešová
Kouč, mentor a pohádkář
martina@etologierizeni.cz
tel. 724 574 443

Koučink a sebeřízení s vedením paralel, Martina Dobešová
Martina Dobešová
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů