Jak učinit svůj čas vzácným pro sebe i pro druhé

Jak si dát hranici, když máme návyk pomáhat automaticky druhým

Možná se Vám to také stalo: podřídili jste se možnostem toho druhého. Vyšli jste mu vstříc. Však Vám to nic neudělá, už si to nějak zařídíte. Máte zkrátka návyk investovat svůj čas pro druhé. A možná se pak cítíte, že byste Jezinkám rádi učinili přítrž, ale nevíte jak. Jak učinit svůj čas vzácným i pro druhé?

Je to tak, že v okamžiku, kdy si nedáte sami hranice, tak Vám budou vymezeny z venčí. Hranice jsou prostě vždy. A když je neurčíte Vy, budou Vám určeny tím druhým.

Dávat se všanc

I já jsem dělala dokola jednu chybu a neviděla ji – na konci sezení koučinku jsem se klientů ptala, kdy se jim hodí setkání příště.

  • Tato otázka často vyvolala dlouhý monolog na téma, co vše má klient příští dny a týdny v plánu. Mně ubíhal čas života, už jsem měla být i jinde, a dotyčný nahlas dlouze probíral svůj kalendář. Bylo mi hloupé skákat mu do řeči, tak jsem trpělivě čekala na jedinou, prostou věc: kdy příště. Ten druhý si v tu chvíli vzal můj čas.
  • Byla jsem tak umluvená, že jsem s vděkem přijala první možný termín, když konečně zazněl. Musela jsem mu pak přizpůsobit své plány, vybalancovat svůj čas. Způsobilo mi to komplikace a zabralo čas a energii i poté.
  • Ale tohle vše dotyčný neviděl. Vždyť jsem to na sobě nedala znát. Naopak to mohlo vypadat, že jsem kdykoli k mání, že můj čas není vzácný.

A pak jsem si to uvědomila, vždyť já nabízím k dispozici celý svůj prostor. Nu, pak se nemohu divit, že si ho ten druhý vezme. Je třeba dát hranici i za sebe.

Jak? Třeba takto: “Prosím, kdy by se Vám to hodilo? Mně vyhovuje buď pondělí nebo středa kolem páté”.

Přijít k hotovému

Podobně je to i s časem investovaným do nějakého díla. Jistě znáte větu:

“Ty to máš raz dva hotové, Tobě to nic neudělá.”

Ano, když něco opakovaně děláte, tak se v tom zlepšujete. Vnímáte drobné nuance, nerozhodí Vás škobrtnutí a máte už grif, své zkratky, jak na to.

Navenek to může vypadat, že Vám jde práce od ruky a nic Vás to nestojí.

Děláme to mnohdy i rádi a co děláme rádi a snadno leckdy devalvujeme – odměnou je nám totiž radost z práce a možnost podělit se o ni s druhým, tak si mnohdy ani neřekneme o “děkuji”.

  • Možná si neuvědomujete, kolik práce a snažení za tím Vaším uměním stojí. Berete své dary za samozřejmost. Hodnotu vidíte v tom, co můžete předat druhému, to ocenění své práce čekáte zvenčí. A tak automaticky kývnete na něco, co jste předem nezvážili a pak držíte slovo, ať Vás to stojí, co to stojí.
  • Ten druhý ale mnohdy tu hodnotu nevidí, nebo není schopen ji zvážit. Nevidí “do toho”, jak se to dělá, nezná ty nuance, triky, zápal, a tak nedokáže ani přesně odhadnout investovanou energii, čas, náklady. Vidí jen konečný výstup pro sebe. A od Vás nemá vodítko, jak si to ceníte Vy, nedali jste si žádnou “hranici”.
  • Často to naopak vnímá tak, že je to pro Vás “brnkačka”, tedy spíše tu hodnotu vidí níže, než bývá. Mnohdy se i my sami tváříme, že “je to v pohodě”, chceme vypadat “dobří”, nebo se s tím hrdě poprat, když už jsme se na tu vojnu dali.

Když na ten návrh takto kývnete, můžete se dostat do situace, kdy Vy makáte “na jeho” a on Vám říká, jak to chce a hodnotí Váš výkon … Ono přijít k hotovému je snadné.

A Vy? Nu, však to už nějak dáte, děláte to rádi, máte to hotové coby mrkl. Nebo ne?

Vzácný čas míjíte i poté, co je hotovo

Tím, že něco uděláte, to nekončí. Váš vzácný čas si dílo žádá dál. Vždyť i každý výrobek v elektru má návod na použití. Podobně i Vy musíte dílo předat do užívání někomu, kdo v tom není kovaný, tedy musíte mu to vysvětlit, ukázat, popsat tak, aby to bylo pochopeno a mohlo být plně využito.

A po tomto předání to zase nekončí. Nastává další fáze, fáze užívání toho Vašeho výtvoru. Váš vzácný čas si žádá “správa”.

  • V tom lepším případě dotyčný dostal, co jste si domluvili, je spokojený a ví, co s tím.  Poděkoval Vám a dal Vám kredit. Zda to a jak bude dále využívat, už bere na sebe, Vy to pouštíte.
  • V tom smutném případě si on vezme, co dáváte, zužitkuje to a nedá Vám kredit.
  • Často je ta pro Vás cenná věc také odložena ad acta, je používána málo, vůbec, nebo jinak, než jste doufali. Kazí Vám to vztah, protože jste to nepustili a dáváte najevo, že Vám takové užívání vadí, že je to stále i Vaše věc. Nebo jste to pustili, ale ten druhý si myslí, že ne, zametá, zašívá se.
  • A v tom dost častém, horším případě si dotyčný není jistý, jestli to takto chce a neumí to používat. Chce doladit to a ono, dovysvětlit, požaduje další podporu a informace, nebo Vám to celé nechá na starost, ať to pro něj dál děláte, vždyť Vám to dosud tak šlapalo.

Zkrátka může Vás to mrzet nebo můžete na tom makat dál a dál. Stali jste se dodavatelem, který do záměru druhého nekonečně investuje svůj čas, energii a sebevědomí.

Nerovnost ve vnímání hodnoty svého času

A jsou i opačné případy: kdy předpokládáme, že ten druhý pro nás udělal něco tak zgruntu, jak bychom to udělali my sami a pak zjistíme, že tomu tak není. Děje se to zvláště tehdy, když spoléháme na někoho, komu jsme vděční za každou maličkost.

Opět je to o tomtéž: dáváme se všanc. Je tu nerovnost mezi tím, jak vnímáme hodnotu svého a jeho času.

Když jsme něco nevytvořili, nevidíme dovnitř, můžeme to posoudit jen podle “krabičky”. Dáváme tomu hodnotu vždy podle sebe, podle toho, jak se nám to líbí a jak to umíme použít.

  • A tak když někomu vysadíte třeba ovocný sad, můžete zjistit, že by chtěl nakonec jinou odrůdu, neumí se o ty stromy postarat, chce po Vás ještě najít brigádníky na sběr, vždyť Vy se v tom vyznáte lépe a vůbec Vy jste to takhle vymysleli a co on teď s tím.
  • Vás čeká buď pečovat o tu jeho věc dál, nebo si přiznat, že Vámi pracně zasazený sad je v rukou někoho jiného a to, co s ním dělá, je čistě jeho věc i zodpovědnost. Zkrátka dáte tam konečně nějakou hranici. Ta hranice mnohdy zazní až po té pověstné poslední kapce a vztah tím může končit i úplně: “Dost, stačilo”.

Jak na to jít příště jinak, aby to neskončilo vyčerpáním a mrzutostí?

Paralela: Kdo určuje pohyb, vede

Už možná čekáte na paralelu, tu tedy je: ve světě koní ten, kdo určuje pohyb, vede. A platí: “Neutíkej, bude Tě honit”.

Ve stádě není vůdcem ten, kdo se právě pohybuje. Vede ten, kdo určuje, kam se jde a kdy.

Stále mám před očima tu majestátní kobylu, která ke mně pomalu kráčela dvanáctihlavým zvědavým stádem. Stádo jí ustupovalo, jako když člun proráží vodu. Všechno rázem ztichlo, jen mé srdce bušilo na poplach, ale byla jsem o berlích a nemohla dělat nic jiného, než klidně stát. Vůdčí kobyla neomylně přičichla k té mé zdrátované noze a pak mi položila svou hlavu na rameno.

Jak učinit svůj čas vzácným, aby jej tak vnímal i ten druhý?

  • Předně vnímat ho tak i sám za sebe. Uvědomit si, že každá vteřina života je tu jen jednou a nebude se opakovat. Svůj čas můžete investovat jinde a jinak.

Mnohdy se totiž dáváme všanc proto, že nemáme pro svůj čas zdánlivě lepší využití, zkrátka vnímáme svou hodnotu přes “konání dobra” pro druhé. Očekáváme, že ten druhý nás ocení a tím se dáváme všanc měřítkům zvenku.

Někteří z nás jsou citliví na potřeby druhých a automaticky jim startují na pomoc. Jsou i lidé natolik empatičtí, že na sebe přebírají emoce druhého. Ale i tento návyk přebírání lze zdolat .. o tématu hranic u sebe-přijetí napíši někdy příště.

  • Dopředu si vyjasnit s tím druhým, co přesně potřebuje a co mu můžete poskytnout.

Být konkrétní. Tím si právě ujasníte hranice.

  • Předem si také rozdělit role: každý na tom něco udělá.

I “zadavatel” si smočí ruce. I on má úkoly. Nějak ho zapojte. Jinak to může dopadnout tak, že to on se bude cítit, že Vám věnuje svůj vzácný čas, když se ho na něco k jeho vlastní zakázce zeptáte.

Jak ho zapojit? Třeba tak, že Vám dodá konkrétní podklady. Že vybere látku, dojedná bagr …

  • A až to za sebe uděláte, tak to ukončete. Je třeba si říci, “hurá” a uslyšet “děkuji”. Pakliže chcete po dodání slíbeného spolu pokračovat na něčem i dále, berte to jako novou “zakázku” – znovu opět zvažte svůj časdopředu si vyjasněte “scope” a “roles”, neboli co vše to obnáší a kdo, co v tom udělá.

Příklad s buřty

A teď to pojďme zjednodušit na příkladu z domova: řekněme, že Vaše dítě chce opékat buřty:

  • Souhlasíte, ovšem jen v případě, že se Vám do toho taky chce (a nebudete dítěti pak vyčítat, že mrznete venku) a domluvíte si spolu, kdy a kde.
  • Ujasníte si, co vše je třeba k opékání připravit. A domluvíte se, kdo udělá co: dítě spočítá potřebné buřty, obvolá prarodiče, zajde s Vámi do obchodu a vystojí frontu, přinese polínka k ohništi. Vy zajistíte samotné grilování.
  • A pak je tu fáze úklidu po grilování. O tom dopředu nebyla řeč a dítě si frnklo hrát. Stojíte uprostřed nepořádku. Co teď? Nu, toto je vlastně nová “zakázka”, nový úkol. Tak si pro sebe ujasněte, co do toho úklidu vložíte Vy a o co už necháte na svém parťákovi. Hlavně se s tím opravdu ozvěte a neuklízejte nepořádek sami.

Jasně, budete to mít raz-dva, vždyť Vás to nezabije a vůbec, uděláte to rádi … To jen najíždíte na starý návyk. Věřte, že když Vám dítě i jen trochu pomůže, lépe si všimne, co jste pro jeho nápad s grilováním vše udělali, příště se samo dokáže o mnohé postarat, a třeba Vám i poděkuje.

Shrnutí – jak učinit svůj čas vzácným

  • Zastavit se: Jakmile ucítíte, že už už na něco kýváte, či se po hlavě pouštíte do něčeho “společného”, přebíráte na sebe zodpovědnost, zkrátka “když to na Vás půjde”, tak se zastavte. Aha, je to tu.
  • Zvážit: Chci investovat svůj čas sem? Za jakých podmínek? Kolik tomu chci dát?
  • Určit co/kdo: Co vše to obnáší? Kdo v tom co udělá?
  • Uzavřít tvar: Tak tady to máš, líbí? Chceš se k tomu ještě na něco zeptat? Když budeš ještě něco dalšího potřebovat, dej mi vědět, jinak za mě hotovo. Ať se Ti daří.

Uzavřít tvar

Uzavřít tvar? Ano, ukončit to. Říci: “Pro teď hotovo”. Náš mozek totiž neustále myslí na to, co není dodělané. Má to na seznamu. Gestalt psychologie používá pro tento fenomén nespokojenosti označení “nedokončený tvar”.

  • Když třeba nakreslíte tři strany čtverce, mozek spontánně dodělá tu čtvrtou – vidí čtverec. Když tvar není dokončen, stále nám tam jde energie, visí to ve vzduchu. Zabýváme se tím. Přihazujeme další “ještě a ještě a ještě” ve snaze mít ten tvar uzavřený a také dokonalý.
  • Proto nás neustále bobtnající úkoly mohou přetěžovat, frustrovat. Máme pocit, že to stále není to ono, není to dost dobré. Hloubíme svůj důlek a nevidíme, co vše jsme již dokázali, protože se neohlížíme, nebilancujeme. Není na to čas, musíme přeci ještě kopat … Energie nám jde do “černé díry”, ve které my stojíme a nevidíme už jiné možnosti. Zasekli jsme se.
  • Proto je důležité mít předem jasno, co kreslím za tvar, a ten i skutečně dokreslit. Pak se mohu opřít o to, co je již hotovo, co se mi povedlo. Opřít se a jít dál, třeba k té další, větší hoře …

Jak zdolat svůj útes - Koučink a sebeřízení s vedením paralelMáte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat ten svůj útes, neváhejte se na mne obrátit, napište mi na martina@etologierieni.cz. Jak probíhají konzultace na Vaše dilema, tedy jak zdolat svůj útes či jak jít na Jezinky, se dozvíte zde: etologierizenicz/koucink/. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál 

PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář

Jak si dát hranici, když máme návyk pomáhat automaticky druhým

Martina Dobešová
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů