Jak najít cestu ven: “Když ne tudy, tak kudy?”

Jak vždy najít cestu ven

Díváme se na svět stále stejnýma očima, těma svýma, co máme hned vedle svého nosu. A z této perspektivy prožíváme, co se nám děje.

Situace prožívá ta stále stejná osoba s těma stejnýma očima, Vy …

Jak vždy najít cestu venAle čas plyne. Občas se zarazím při pohledu do zrcadla: ten věk a ten prožitek nejdou dohromady! Mnohdy prožívám situaci jako mladší, než se vidím v zrcadle.

(Do prožívání nepočítejme závěry typu “Na to už se nehodím”. To není prožitek, ale myšlenka poté, tedy interpretace zažitého, a o tom někdy příště. Teď jen koukáme, těma svýma stále stejnýma očima.)

Čím to? Základy našeho prožívání světa se rodí v dětství. Základy toho, jak vnímám a pojímám okolí, sám sebe a také hranice mezi těmi dvěma póly, mezi já a oni. A tak se mnohdy na svět díváme nestárnoucíma očima.

V dětství se rodí také představy o sobě a o světě. Představy, které pak budou stát za slovy.

Jak vždy najít cestu ven(On totiž mozek uvažuje v obrazech. Do slov, do jazyka, se až pak, následně, ty obrazy překládají. Takto se i dítě učí jazyk: “Podívej, to je strom”. A tak takový Japonec pod slovem “strom” patrně vidí něco jiného než Dán: sakura zkrátka není borovice. Apropo mnohý malý Dán zná dnes strom možná už jen z televize »»»).

Každý z nás má jiné zážitky, jinak je zpracoval, a tak má i jiné představy o světě, o sobě, i o svých možnostech a hranicích. A každý z nás sahá po jiných receptech na osvědčené řešení svých situací

  • V řadě svých životních situací tak saháme po řešení, která máme pevně vepsaná do mysli z dětských let. Anebo která máme opakovaně tvrdě natrénována. Tato řešení jsme si zažili, nějak se osvědčila, my možná ani jiná neznáme či neumíme.
  • Používáme tedy známá řešení stále znovu na podobnou situaci, ve které se ocitáme teď. Některá známá řešení nám pomáhají, jiná zas tolik ne.

Příklad? Tak tady jeden ze života, s dobrým koncem :-):

Když ne tudy, tak kudy?

  • Dřeply si, aby lépe viděly až dolů. Před nimi se táhla úzká štěrbina a v její hloubce bublal potok. Po dešti bylo kluzko a voda bíle spěchala korytem. "Tu máš! Chacha!" strčili do ní náhle kluci.

Jak vždy najít cestu venV úleku vymrštila ruce vzhůru. Naštěstí. Tak se její tělíčko hladce protáhlo štěrbinou. Dopadla mezi oblé kameny, pružně na všechny čtyři jako kočka. Šikulka. Ale jak jen se teď dostane ven?

Nohy jí strhával dravý potok. Zkoušela se vyškrábat po stěně štěrbiny. Stěna byla kolmá a zpevněná vlhkými kameny. Neudržela se. Zdvihla ručku k sestře, ale ta na ní nedosáhla. Byla v pasti.

  • Hlava sestry tam nahoře z ničeho nic zmizela. Osaměla. Na chvíli ji zaplavilo zoufalství. Opřela se o vlhkou stěnu a sklopila oči. A náhle ji obestřel klid. Veliký vlídný klid.

"Voda teče," řekla si. Odněkud někam. Aha! Tak prostě půjde po proudu. Třeba se břehy sníží a ona se vyškrábe ven. A když ne, tak se prostě otočí a půjde na opačnou stranu. Tudy či tamtudy. Tahle stěna přece musí někde končit. 

Přidržovala se stěny a opatrně postupovala vpřed. Po chvíli se před ní objevily kamenné schody vedoucí na povrch. Sotva se po nich vydrápala, uviděla sestru, jak chvátá s pomocí ke srázu. "Tady jsem!" hrdě zavolala z nečekané strany. "A vůbec nic se mi nestalo!"

  • Opravdu se mi nic nestalo?

Dosud to tak mám. Když mne něco náhle zaskočí, obestře mne klid. Vždy hledám cestu ven, vše má pro mne řešení, třeba ho jen zatím nevidím. Fajn, je to prostě takhle, a co s tím teď uděláš? Když to nepůjde tudy, tak tedy kudy?

Sebeřízení s vedením paralel Matina DobešováJe v zásadě jedno, zda řešením je zůstat stát, jít s proudem či proti proudu. Ono stejně není jediné správné cesty. To hlavní je PŘIJMOUT TU SITUACI ZA SVOU. V tom přijetí je ten klid. A z něho už se dá vykročit. 

Onehdy jsem stála u té strouhy v Jizerkách. Připadla mi úzká, tak pro čtyřleté dítě. A o kus dál jsem zahlédla ty kamenné schody do nebe ...

  • Závěry z některých situací mohou být přínosné. Však “od strouhy” mne jen tak něco na lopatky nepoloží.
  • Ale ne vždy nám tyto závěry slouží. Někdy si odneseme taková poučení do života, která nás omezují. I já jsem si mohla ze dna toho potoka odnést jiný závěr. Mohla jsem třeba zpanikařit a dodnes pak na náhlé zvraty situací reagovat nejistotou. Kdo by se mi divil?
  • Možná bych se hlavně divila já :). Ono totiž vypátrat souvislost mezi tím potokem a mým vnitřním mottem nebylo tak lehké (o našich vnitřních heslech více v článku Heslo Když můžeš, tak musíš »»») .

Často si neuvědomujeme, co nás vlastně řídí.

Jak vždy najít cestu venKdyž to ovšem nahlédneme, můžeme to využít jako svou sílu. A ty mylné závěry překlopit tak, aby nám pro příště tu sílu nebraly (jak, to třeba napoví otázky v knížce Na vlastní kůži »»»)

Jak zdolat svůj útes - Koučink a sebeřízení s vedením paralelMáte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat ten svůj útes, neváhejte se na mne obrátit, napište mi na martina@etologierieni.cz. Jak probíhají konzultace na Vaše dilema, tedy jak zdolat svůj útes či jak jít na Jezinky, se dozvíte zde: etologierizenicz/koucink/. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál 

PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář

Martina Dobešová
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů