Jak najít cestu ven: „Když ne tudy, tak kudy?“

Díváme se na svět stále stejnýma očima, těma svýma, co máme hned vedle svého nosu. A z této perspektivy prožíváme, co se nám děje.

Situace prožívá ta stále stejná osoba s těma stejnýma očima, Vy …

Ale čas plyne. Občas se zarazím při pohledu do zrcadla: ten věk a ten prožitek nejdou dohromady! Mnohdy prožívám situaci jako mladší, než se vidím v zrcadle.

(Do prožívání nepočítejme závěry typu „Na to už se nehodím“. To není prožitek, ale myšlenka poté, tedy interpretace zažitého, a o tom někdy příště. Teď jen koukáme, těma svýma stále stejnýma očima.)

Čím to? Základy našeho prožívání světa se rodí v dětství. Základy toho, jak vnímám a pojímám okolí, sám sebe a také hranice mezi těmi dvěma póly, mezi já a oni. A tak se mnohdy na svět díváme nestárnoucíma očima.

V dětství se rodí také představy o sobě a o světě. Představy, které pak budou stát za slovy.

(On totiž mozek uvažuje v obrazech. Do slov, do jazyka, se až pak, následně, ty obrazy překládají. Takto se i dítě učí jazyk: „Podívej, to je strom“. A tak takový Japonec pod slovem „strom“ patrně vidí něco jiného než Dán: sakura zkrátka není borovice. Apropo mnohý malý Dán zná dnes strom možná už jen z televize »»»).

Každý z nás má jiné zážitky, jinak je zpracoval, a tak má i jiné představy o světě, o sobě, i o svých možnostech a hranicích. A každý z nás sahá po jiných receptech na osvědčené řešení svých situací

• V řadě svých životních situací tak saháme po řešení, která máme pevně vepsaná do mysli z dětských let. Anebo která máme opakovaně tvrdě natrénována. Tato řešení jsme si zažili, nějak se osvědčila, my možná ani jiná neznáme či neumíme.
• Používáme tedy známá řešení stále znovu na podobnou situaci, ve které se ocitáme teď. Některá známá řešení nám pomáhají, jiná zas tolik ne.

Příklad? Tak tady jeden ze života, s dobrým koncem :-):

• Závěry z některých situací mohou být přínosné. Však „od strouhy“ mne jen tak něco na lopatky nepoloží.
• Ale ne vždy nám tyto závěry slouží. Někdy si odneseme taková poučení do života, která nás omezují. I já jsem si mohla ze dna toho potoka odnést jiný závěr. Mohla jsem třeba zpanikařit a dodnes pak na náhlé zvraty situací reagovat nejistotou. Kdo by se mi divil?
• Možná bych se hlavně divila já :). Ono totiž vypátrat souvislost mezi tím potokem a mým vnitřním mottem nebylo tak lehké (o našich vnitřních heslech více v článku Heslo Když můžeš, tak musíš »»») .

Často si neuvědomujeme, co nás vlastně řídí.

Když to ovšem nahlédneme, můžeme to využít jako svou sílu. A ty mylné závěry překlopit tak, aby nám pro příště tu sílu nebraly (jak, to třeba napoví otázky v knížce Na vlastní kůži »»»)