Předjímání

Níže je příběh, který mi před rokem věnoval starý přítel James, když jsem ležela v bolestech s rozdrcenou nohou. Když už jsem lámala hůl.

Příběh O Jamesovi, který to dal (navzdory předjímání). 

P Ř E D J Í M Á N Í

Takhle si to nepředstavoval. Narodil se pro rychlost. Jeho vášní byl let krajinou, zvířený prach, svištící lomoz. Krk natažený vpřed jako napjatá struna rozrážel vzduch, kopyta sotva cinkala o zem, ocas ho sotva udržel v rovině.

A teď tu trčí. Kolem plot. Pořád lepší než ty čtyři stěny, na které kouká osmnáct hodin denně. Vejít do krajiny může leda s člověkem, co ho táhne na špagátu. Pod sedlem to nepřipadá v úvahu, prý pak zlobí, je příliš rychlý, lidé se s ním bojí.

Závod jel naposledy v sedmi letech. Dneska koně obsednou záhy, je to ještě pískle, pak mu zničí páteř a klouby intenzivní přípravou, dá dvě tři sezóny a šup s ním do důchodu. Neumí v podstatě nic jiného, než utíkat vpřed.

Byl dobře stavěný a měl prý srdce závodníka. Chtěl vyhrávat. Tak se mu hodně věnovali. Musel dřít víc, než ostatní. Neznal louky, pole, les. Znal závodní dráhu, jízdárnu, stáj.

Bolívá ho to. Často.

Koupil ho pán pro svoji dceru, líbil se mu černý odepsaný vraník. Byl bohatý a nekoukal na korunu. Když už jí ho dal, proč ne, ale ona se s ním asi bude bát, sem tam ho raději jen provede, pěkně uvázaného. Určitě to ocení, vždyť už se naběhal dost. Jednou dvakrát za měsíc se projdeme támhle k té kapličce a zpátky. Mezitím si ho můžete použít na práci, stájový pracovní kůň se klubu vždycky šikne.

Zná kapličku, jízdárnu, stáj.

Začal nějak natahovat krk, něco se mu tam zaseklo? Co pořád má s tím krkem? Asi se už ozvaly nemoci stáří. No, měl se tu hezky, ale co teď s ním. Pošleme ho na pastviny.

Hledí na lem lesa. Mezi černí obou se tyčí plot. Plůtek. Stačilo by jen trochu drcnout.

Ale už na to nemá, vlastně je rád uvnitř bednění, co by si tam venku počal? Kašle. Páteř se prolamuje. Bolívá to, často.