O ztrácení a nacházení

Ztráta vždy bolí. Je to něco jiného než se vědomě něčeho vzdát. Když něco ztratíme, je nám to uzmuto. Cítíme to jako vnější nespravedlivý akt. Můžeme se proti tomu bouřit, naříkat a trápit se, ale ty emoce jakoby nikam nevedou. Točíme se v kruhu. 

Nakonec nezbude než se s tím smířit. Skloníme hlavu a uznáme porážku. A někdy zůstaneme zlomení. Dokud tu hlavu nezvedneme a nepřijmeme od života něco jiného, co nás potěší.

Jak to vím?

 Vyjeli jsme brzy ráno na louky. Věřila jsem mu ve všem. Byl můj velký přítel, opora, zázemí. Splývali jsme v jedno jako kentaur. Bylo nám krásně. Cestou domů se najednou zarazil a pak už se jen vlekl. Bílou pěnou ho obalil pot. Ve stáji si lehl a sténal. Kolika? Přiměla jsem ho vstát a chodila s ním dokola, dokud nedorazí doktor. Byla sobota před státním svátkem, 2.7., a nikde nikdo.

Naděje se rozplynula, léčba nezabrala. Chodím s ním dál. Od desáté do čtvrt na sedm. Osm hodin chůze po rynku. Za sténání koně. Nesmí se zastavit, ulehnout znamená smrt. Líbám ho na nos. Klade mi čelo do dlaní. Vydrží převoz na kliniku? Bojujeme. Nezbývá než vydržet, až. Až přijde pomoc nebo až to přejde.

Slunce už ztrácí na síle a já náhle vím, že chodíme v kruhu. Odhodlání zůstává, ale mění směr. Modlím se, dokola odříkávám Otčenáš. Chodíme teď v hale, stranou zvídavých pohledů. Naposledy zaržál a sedl si na zadek, spodní nohy pod sebou. Pomalu se mi sesul do náruče. Skonal s hlavou v mém klíně, pokrytou polibky a slzami. Děkuji, Pane, že už dál netrpěl.

Ztráta nečekaná a obrovská. Špatné svědomí, že jsem neměla … že jsem měla … . Praskla mu aorta, vykrvácel do břicha.

Z kentaura zbyla jen půlka a z ní jen stín. A jak se tak plouží, uvidí na trávníku vzkaz. Obrázek vytesaný laserem. Plavé hříbě s jeho očima. Obrázek leží tam, kam by málokdo zašel a otočený tak, aby mi hleděl do očí. Vzkaz, že vše, co končí, jinak začíná? Že už je dobře? Kdo ví. Hleděla jsem do těch očí a konečně se rozloučila. Však zůstáváme ve spojení. Vše je tak, jak má být. 

Rozloučit se znamená vystoupit z kruhu trápení a obviňování. Přijmout a propustit. Zvednout hlavu.

Tím to ale nekončí. Ta zvednutá hlava je odhodláním jít volky nevolky dál. Ale kentaur se ještě neusmívá. Bezcílně bloudí. Dokud nepřijme od života něco jiného, co ho potěší.

Rozloučení má tyto dvě nutné fáze, ztrácení a nacházení: 1. Nejprve to přijmout a pustit (i odpustit), zvednout hlavu. 2. A pak opět najít a přijmout od života, co potěší.

Etologie řízení je poctou mému příteli. Jménem Batt, po matce chladnokrevník, po otci trakén. Bez něj by nebyla. Naučil mne naslouchat větru.

A o tom, co bylo dál (přijal něco kentaur a co?), napíšu příště …

(až přebolí odchod Dorotky, až zvednu hlavu, popíšu stručně svou metodu k propuštění a doplním sem odkaz)

Martina Dobešová
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů