Spojení (nedej se)

Na každé ruce vedu psa, svého Štaflíka a Špagetku. Dorotka se opírá do vodítka. S jejími čtyřiceti kily a patnácti lety jinak ani nemůže. Stabilizuje tím své vratké pohyby. Jdu co nejpomaleji. Jakmile maličko přidám, nechá se táhnout.

Potkáváme mladíka, pak slečnu, a nakonec pána v letech. Mají jedno společné: táhne je pes. Přesněji malý pes. Pískle táhne obra.

„Jak to děláte?“ hlesne slečna.
„Zkus to trhem, ne tahem. V tahu má vždy navrch.“

Jakpak to? Z fyziky si možná matně pamatujeme, že rychlosti se násobí: já i pes jdeme jedním směrem, já třebas rychlostí 3, on 4, dohromady se hrneme dvanáctkou. Když se opřu do vodítka se záměrem pohyb brzdit, nic moc to neřeší: možná snížím svou rychlost na 2, pes naopak přidá na 5, takže se stále řítíme vpřed desítkou. Jdeme jen maličko pomaleji, zato  já teď potupně vlaji za voříškem.

Když místo tahu za vodítko trhnu, je to jiná: znepříjemním psovi zábavu, to určitě. Ale hlavně přeruším dodávku své energie našemu společnému pohybu. Nejsme už spojené těleso řítící se vpřed dvanáctkou či desítkou. Jsme dvě oddělená tělesa. Když bude pes chtít jít rychleji, má smůlu. Prostě zastavím úplně a zdrávas.

A co na to paralela?

Možná bude stačit se prostě odpojit. V tahu to má vždy navrch.

Patrně tedy trhem, tedy jasným rozhodnutím, které i dodržím.

Dát tomu jen to, co jsem si pro teď určil. A ne víc. Šmitec. Prostě to počká. Však všeho do času. Rychleji prostě nejdu. Jdu stále, to ano, ale svým tempem. A to určuji já.