Všeho do času

Ploužíme se. Dorotce už neslouží kyčle. Své velké tělo odhodlaně nese na předních tlapách, u těch zadních občas jedna nedošlápne. Říkávám jí, “dokud chodíš, žiješ. Klouby drží svaly.” Dáváme si na čas, hlavní je, že jde.

Krok sun krok. Vnímám hebký trávník. První jarní květy. Hlučnou debatu ptáků. Podívejme, říkám si, tohle bych jinak přehlédla.

“Ten náš nejmladší začal chodit na logopedii. Představte si, prý dnes skoro 50% dětí potřebuje pomoc logopeda!,” stýská si soused. “On to promyšlené má, ale nestíhá to říct!”

Vše se zrychluje. Už máš umět to a to, tak šup. Dětské písně jsou zrychlené do disko rytmu, filmy nabité sledem akčních scén. Kdo to má stihnout sledovat a opakovat si to pro sebe? Vždyť tak se děti učí: opakováním a zkoušením si sami pro sebe.

Kolikrát si to uvědomím, když začnu “Jedna, dvě, tři, čtyři pět, cos to Janku, cos …” Má dcerka zpívá se mnou, ale nestačí mi. Musí buď přidat, nebo to vzdát. Nestíhá. I ty jedna! … (snad si to tak nepřebere, ale co když ano?)

Má stará fenka mě uzemňuje. Musím být trpělivá a zcela přítomná. Teď a tady. Poutá mě k zemi. To mě omezuje, ale zároveň i ukotvuje. Musím se vzdát ambicí na “rychleji, šup, co dalšího a to nejlépe hned”. Avšak když se ohlédnu, už si nevybavím přelety sem a tam, ale stále v sobě nosím vzácné procházky rozkvetlou krajinou.

Není kam až spěchat. Však všeho do času.

mt