Ploužíme se. Dorotce už neslouží kyčle. Své velké tělo odhodlaně nese na předních tlapách, u těch zadních občas jedna nedošlápne. Říkávám jí, “dokud chodíš, žiješ. Klouby drží svaly.” Dáváme si na čas, hlavní je, že jde. Krok sun krok. Vnímám hebký trávník. První jarní květy. Hlučnou debatu ptáků. Podívejme, říkám si, tohle bych jinak přehlédla. “Ten náš nejmladší...
Mé fenky jsou jako Štaflík a Špagetka. Děti, které na procházkách míjíme, říkávají „hele, malej a velkej“. Černý hovawart a voříšek. Někteří před tím větším ze psů prchají. Strachy? Neutíkej před ním, bude Tě honit. Bude si chtít hrát nebo zavětří lov. Jak kdy. V každém případě prchající člověk psa magicky přitahuje. Napadá mne paralela, že takto tomu bývá i dalšími našimi strachy. Jakmile...
Prý se nemáme ohlížet, na nic a na nikoho. Jít si za svým. Každý dnes spěchá a nikdo Ti nic nedá zadarmo. Sleduj svůj cíl. Nebuď naivní. Nerozptyluj svou energii. Jdi. Kdo se ohlédne, zkamení. Nezní to dobře. Ale je na tom kus pravdy. Bez vlastního záměru sama nikam nedojdeš. A kdo bere příliš ohledy, cestou by se pak rozdal. Jen co udělám ještě...
Vymezujeme se k tématu. Na pracovní schůzce i v běžné konverzaci. Reagujeme, nejprve uvnitř a pak venku. Často přestaneme poslouchat a hledáme v duchu, co my na to. A pak čekáme na svou příležitost říci si k tomu to své. Některá témata necháváme jít, ale jiná nám překříží dosud hladkou cestu a nutí nás do akce. Naše první reakce je jako blesk z čistého nebe, často i pro nás...
Etologie řízení. Odkud ten název? A o čem to vůbec je? Za léta v řízení podniku, lidí a procesů jsem pochopila, že největší je rozdíl mezi teorií a praxí. Mezi iluzí, že něco řídím a tím, co se ve skutečnosti odehrává. Toužila jsem mít někoho, o koho se budu moci v situaci teď a tady opřít. Kdo mi obratem podá kouzelný proutek a napoví abraka...
