Ta jiná třetí reakce

Vymezujeme se k tématu. Na pracovní schůzce i v běžné konverzaci. Reagujeme, nejprve uvnitř a pak venku.

Často přestaneme poslouchat a hledáme v duchu, co my na to. A pak čekáme na svou příležitost říci si k tomu to své.

Téma je jako bod v prostoru, ke kterému se začneme vztahovat. Předtím tam nebyl a náhle si nárokuje naši pozornost.

Některá témata necháváme jít, ale jiná nám překříží dosud hladkou cestu a nutí nás do akce.

Naše první reakce je jako blesk z čistého nebe, často i pro nás nečekaná. Vletí do naší mysli a nějak ji rozčísne. Doleva či doprava. „Líbí, nelíbí, já to vidím takto.“ Hájí nás. A vzápětí jí přijdou na pomoc argumenty. Ustup!

Druhá reakce následuje v rychlém sledu za první. Drží se urputně toho, co první reakce získala a snaží se projít v jejím stínu, kout železo, dokud je žhavé. Přisazuje. Ukazuje prstem jinam. Rozšiřuje terén získaný tou první.

Terén v naší mysli. Nejprve tam. Až poté v diskusi tam venku.

A tak to probíhá dál. Diskuse pokračuje, k předkládaným tématům přibíhají naše dublovaná vymezení, která se snaží pro nás získat kus svého prostoru.

Dejme tomu, že někdo vnese téma: \"Investici do nových přístrojů musíme odložit, vystačíme si se stávajícím vybavením.\"
V mysli se nám objeví první (náhlá, automatická) reakce, v tomto případě vidíme černě: \"Tak to tedy ne, jednou jsme se na tom domluvili a já už s tím počítám!\" Tu vzápětí podpoří druhá, vztahovačná reakce: \"A co odložíme příště? Příliš utrácíme za reklamu a pak se divím, že tu mám zastaralý stroj.\" Obě můžeme říci i pěkně nahlas, budeme-li chtít a mít ten prostor.

Není divu, první reakcí bývá boj nebo útěk. Reaguje v nás strach. Strach z ohrožení. Z neúspěchu, neuznání, ztráty pozice. Ta první reakce je silná a rozhodná, ta druhá vnáší zmatek do řad protivníka. Můžeme toho využít a získat jimi pro sebe výhodu.

Často to ale nevyjde. Zvláště když je ten druhý silnější a já pak neustojím střet našich reakcí. Anebo když tu nejsem jen za sebe. Když mám společný cíl s jinými a musím se s nimi dohodnout. Třeba při řízení firmy. Jak pak?

Pak je dobré počkat na tu třetí. Třetí vnitřní reakci.

Připomínám si, že takto chodí srnky. Onehdy mě varoval odlesk jejích očí. Pak mi náhle skočila do cesty. Přibrzdila jsem. Podívala se na mě, “drž se dál!”. No tys mi dala, už už uvolňuji pedál. V tom skočí druhá. Brzdím a stáčím volant do protisměru. Překřížily mi cestu a sebraly mi tempo. Teď abych přidala.

Ale kdesi ve mně se ozvalo: “Pamatuj na tu třetí!” Ta třetí někdy je a někdy není. Nedá se to předem odhadnout. Váhá. Zdržuje se. Schovává tam vzadu. Když její přítomnost podceníte, může nabourat váš záměr. Abych vůbec dojela …

Strhla jsem brzdu zdánlivě bez důvodu. Zatajila dech. V naprostém tichu se ozvalo jemné cinknutí kopýtka o nárazník. Otočila se a zadívala se mi do očí. Ano, jsem si jistá, usmála se.

A tak se vždy rozhlížím, kde je ta třetí? Ta třetí reakce, myšlenka, vnitřní nápověda.

V klidu, dávám si načas. Mám vůbec začít bojovat? Možná nic neztrácím. Možná dokonce získávám touhle novou informací. Prostě je tu změna a ta má tyto konkrétní dopady. Když je to takto, pak ... Pobírám jasné argumenty.

Posečkáním v reagování můžeme ztratit, ale můžeme i získat. Získat daleko víc, než jsme doufali.

A tak přistupuji i k druhému v konverzaci. Pochopím a přijmu jeho první reakce. A počkám, až ty mé první reakce přejdou. A pak probereme ty třetí další možnosti.

Tak třeba: „Výborně, to tedy znamená, že budu mít i nadále příplatek za pohotovost kvůli případným poruchám, že?“

Vyhlížej tu jinou třetí. Jako v pohádce.

Etologie řízení

Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>

Komentáře