Jak nesejít z cesty

Prý se nemáme ohlížet, na nic a na nikoho. Jít si za svým. Každý dnes spěchá a nikdo Ti nic nedá zadarmo. Sleduj svůj cíl. Nebuď naivní. Nerozptyluj svou energii. Jdi. Kdo se ohlédne, zkamení.

Nezní to dobře. Ale je na tom kus pravdy. Bez vlastního záměru sama nikam nedojdeš. A kdo bere příliš ohledy, cestou by se pak rozdal. Jen co udělám ještě tohle a tamto … A zase den uletěl a já stojím na místě. Promiň, co že jsi dnes udělala pro sebe?

To pravé ořechové bude někde mezi službou ostatním a slepým tažením vpřed. Ta jiná třetí možnost, kráčet vlídně po vlastní cestě a nesejít.

Vlastní záměr za námi nepřijde. Pečení holuby z nebe nepadají. Je třeba vyrazit za ním. Jak zahnat pochybnosti, vstoupit do neznáma a z cesty k cíli nesejít?

Pomáhají mi paralely. Jednoduchá přirovnání, ke kterým mne navede pozorování dění (a zvířat) kolem, říkám tomu etologie řízení. Tentokrát přirovnám tuto výzvu třeba k cestě neznámou krajinou. „Půjdeme se projít? Jasně, a jaký si dáme cíl, aby to bylo zajímavé? Třeba tenhle soutok dvou řek.“

Než někam vyrazím, zvolím cíl. Lákavý cíl, který stojí za tu námahu, dodá směr a energii na startu i během cesty.

Když jdu novým terénem, občas se ohlédnu. Obraz si uložím do paměti. To abych to tu poznala, až se budu vracet.

Nekoukám jen dopředu, rozhlížím se. Užívám si tak krásy cesty. A může se stát, že uvidím jiné možnosti, zkratky či body zájmu. Když nevím, podívám se na rozcestník nebo se zeptám těch, které na cestě potkám. A když můžu, sama pomůžu. I kousek někoho vyprovodím, když si neporozumíme, ukážu mu, co jsem myslela. Ale jen kousek. Nevyměním svou cestu za jeho. Vrátím se na svou cestu a pokračuji dál.

Když dojdu k cíli a vracím se pak zpět, vytahuji z mysli obrázky, kudy jít a vzpomínám na „tehdy“. Na své tehdejší klábosení, pocity únavy a někdy i zoufání. A připadám si přitom jako jiný, zkušenější člověk, zažívám hrdost. Ano, mám radost, kam až jsem se dostala a že trefím také zpátky. Radost z toho nově dosaženého i z toho, že se mohu vrátit k důvěrně známému zázemí domova.

Moje fenka Niki to celé vidí spíše prozaicky. Prostě si novou trasu průběžně značí. Kam se jde, to je jedno, hlavně že jsme spolu a kdyby něco, ona zpátky trefí. Hurá, objevování, dobrodružství! V neznámé krajině se drží pěkně poblíž, kdežto cestou zpátky radostně lítá sem a tam. Tudy jsme přišli, tady to už znám!

Martina