Běhá si volně sem a tam. Dobře vím, že mě po očku sleduje. Hrávaly jsme spolu často „na schovávanou“: zmizím jí za strom, ať se zapotí. Kdo že tu, koho vede? Ta po pravici na ní stále volá. Niki sem a Niki tam. Jen tak ji nevolej. Zvykne si, že ji oslovuješ jen tak a postupně to přestane vnímat. Až opravdu půjde...
Vycházíme. Má princezna si usilovně omotává vodítko kolem ručky. Dostane za uši: „Takhle ne, když s Tebou začne smýkat, nebudeš to moct pustit, i kdybys už chtěla. Raději volně drž konec vodítka.“ Náš voříšek má deset kilo, ale hovawart už čtyřicet, a kobylka sedm set. A všechny vodím na vodítku. S jejich párou mě mohou snadno povláčet. A co na to paralela? Na konci...
Ploužíme se. Dorotce už neslouží kyčle. Své velké tělo odhodlaně nese na předních tlapách, u těch zadních občas jedna nedošlápne. Říkávám jí, “dokud chodíš, žiješ. Klouby drží svaly.” Dáváme si na čas, hlavní je, že jde. Krok sun krok. Vnímám hebký trávník. První jarní květy. Hlučnou debatu ptáků. Podívejme, říkám si, tohle bych jinak přehlédla. “Ten náš nejmladší...
Mé fenky jsou jako Štaflík a Špagetka. Děti, které na procházkách míjíme, říkávají „hele, malej a velkej“. Černý hovawart a voříšek. Někteří před tím větším ze psů prchají. Strachy? Neutíkej před ním, bude Tě honit. Bude si chtít hrát nebo zavětří lov. Jak kdy. V každém případě prchající člověk psa magicky přitahuje. Napadá mne paralela, že takto tomu bývá i dalšími našimi strachy. Jakmile...
