Běhá si volně sem a tam. Dobře vím, že mě po očku sleduje. Hrávaly jsme spolu často “na schovávanou”: zmizím jí za strom, ať se zapotí. Kdo že tu, koho vede?

Ta po pravici na ní stále volá. Niki sem a Niki tam.

Jen tak ji nevolej. Zvykne si, že ji oslovuješ jen tak a postupně to přestane vnímat. Až opravdu půjde do tuhého, neposlechne. Nebude Tě už slyšet.

Kolikrát voláme o pomoc, radu, potěchu jen tak. A kolikrát stále řídíme. Drobnost sem a drobnost tam. Jeden, aby kolem nás skákal. Jedno přání stíhá druhé. Už ani nevíme, co jsme říkali. A tak i zapomeneme pochválit či poděkovat …

Nu, i vlídné ucho postupně otupí. Už zase mě volá ....

Ochotné přiběhnutí se mění ve váhavé, pak už jen stojíme s nastraženým uchem, a nakonec raději někam zalezeme, abychom přečkali palbu požadavků.

A že nám to skákání podle toho, jak kdo píská, nevadí? Možná ten druhý má pak své hotovo, ale naše radosti a záměry zmizely …

A tak všeho s mírou. Nikolka si mě hlídá. Jedno ucho stále nahoru. Ráda uslyší své jméno! A ne, jen tak do větru …

Martina Dobešová
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů