Vycházíme. Má princezna si usilovně omotává vodítko kolem ručky. Dostane za uši:

“Takhle ne, když s Tebou začne smýkat, nebudeš to moct pustit, i kdybys už chtěla. Raději volně drž konec vodítka.”

Náš voříšek má deset kilo, ale hovawart už čtyřicet, a kobylka sedm set. A všechny vodím na vodítku. S jejich párou mě mohou snadno povláčet.

A co na to paralela?

Na konci vodítka může být ledacos.

Někdy nám na tom tak záleží, že se snažíme si to připoutat. Omotat přes zápěstí, ovázat kolem pasu.

Bude to pro nás výhoda, myslíme si.

A pak, z ničeho nic, se karta obrátí. Ten okamžik zlomu ani nemusíme postřehnout: to na konci šňůry se splaší či se to prostě rozhodne jinak nebo se to nějak jinak semele. Vlajeme na konci šňůry. Mele nás to také. Začíná být palčivou otázkou, kdo koho vlastně vodí.

Kdo vede, vede hlavně sebe. Mít kontrolu i nad někým či něčím dalším, to je až jako bonus. Hlavní je udržet své vedení. A k tomu je někdy třeba i včas to pustit.

To má navrch. Anebo také ne: vše má dvě strany mince. stejně jako psům a koňům se dá nasadit elektrický obojek či ostré udidlo. Zvíře otupí. Odejde v mysli kamsi jinam, aby to tak nebolelo. Z něčeho plného života se stane pouhý stín.

I my můžeme to na konci vodítka “opodmínkovat”. Svázat podmínkami a ultimáty.  Avšak na konci našich podmínek může vypadnout něco, co je sice splňuje, ale po čem už nějak netoužíme. Nemá to tu šťávu. Ale jsme stále pevně spojeni. To se nám přizpůsobilo, ale nám se už nelíbí. Na konci šle vláčíme břemeno.

Co s tím?

Paralelou řečeno: rozlišuji dva pokyny. Jeden je “ke mně”. Pejsek ke mně přiběhne a já ho srdečně uvítám a opět propustím.

Druhý pokyn je “Na šli”. Pejsek ke mně přiběhne a já ho uvážu na vodítko, které pak lehce držím v ruce. Jen občas rychle zatáhnu, když se mne snaží vláčet, “trhem, ne tahem”.

Dávám si dobrý pozor, kdy, který pokyn použiji. Nikdy, NIKDY, neudělám to, že psa zavolám “Ke mně” a pak ho uvážu. To je zrada. Zrada na důvěře, hře, přátelství. Kdybych to udělala, byl by to podvod. Znamenalo by to, že si nevěřím, že ke mně přijde, i když ho chci uvázat.

Občas ta nejistota přijde. Zavolám “na šli” a pokaždé složím zkoušku. Test. Přijde i tak?

Přijde. Protože jít se mnou i na šli stojí za to. Být spolu je fajn. A kdyby ne, tak nikam nejdeme. To ani já. Kdo by se s kým/čím vláčel ...

Martina Dobešová
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů