Vzpomínky z krabičky

Jistě se Vám to už stalo: něco uvidíte či zaslechnete a jste rázem zpět, v obrazu ze svého života, v tom předešlém dějství.

Brouzdáte se travou, co Vám sahá po kolena. Smějete se bublině, co dědovi přistála na nose. Jste přímo tam.

Tak se při pohledu na třešně ocitám v koruně aleje Na Vyšince, kolem mě skáče chlupatisko, idylka. A pak se polekám, zda zas nemám potrhané ty tmavomodré šatky s kanýrkem.  (Možná se i Vám něco podobného stalo při zakoušení ebooku Na vlastní kůži).

Některé vzpomínky, ty nejhlouběji zasuté, možná i zabolí. Ozvou se jako před lety. Ta rána schovaná pavučinou je stále ještě tam. (Ostatně to je trápení alergiků: spojí si cosi se ztrátou a pak pokaždé to cosi vyvolá obranu … vím, je to těžké, sama jsem vyléčený bezlepkář).

Mé vzpomínky nejcennější, laskavé i bolavé, uchovává krabička od dědy. Připomněla mi ji Zuzanka Walsh, poslala mi voňavou krabičku jako dárek. Netušila, že již jednu mám. Napěchovanou. Do té nové si budu dávat přání. Nakreslená na papírek, schovaná do ruličky. Splní se? To se, jako v Pohádkách, vždy až uvidí …

Pohádku Krabička (O cennostech) čtěte zde >>>