Do našeho života se dobývají události. Některé se vkradou. Jiné hřmotně vstoupí. Náhody či synchronicity? Některé pozveme, před jinými zabouchneme dveře. Ano, můžeme se schovávat a tvářit se, že vše je v pořádku. Ale dokud s sebou vláčíme újmu, budou k nám přicházet situace s připomínkou, co je nám třeba. A cože vlastně? Co Vás dosud zraňuje, ačkoli to už bylo?...
Níže je příběh, který mi před rokem věnoval starý přítel James, když jsem ležela v bolestech s rozdrcenou nohou. Když už jsem lámala hůl. Příběh O Jamesovi, který to dal (navzdory předjímání). P Ř E D J Í M Á N Í Takhle si to nepředstavoval. Narodil se pro rychlost. Jeho vášní byl let krajinou, zvířený prach, svištící lomoz....
Ztráta vždy bolí. Je to něco jiného než se vědomě něčeho vzdát. Když něco ztratíme, je nám to uzmuto. Cítíme to jako vnější nespravedlivý akt. Můžeme se proti tomu bouřit, naříkat a trápit se, ale ty emoce jakoby nikam nevedou. Točíme se v kruhu. Nakonec nezbude než se s tím smířit. Skloníme hlavu a uznáme porážku. A někdy zůstaneme zlomení....
Tu pohádku v sobě dodnes nosím. O Trnkově zahradě schované za zdí. Proháněli se tam sloni a v jezírku spala velryba. Ono může totiž prospět nechat si něco jen pro sebe. Kolikrát jsme toho plní: zážitků, poznání. Chceme se podělit. A tak se dáváme: od nadšeného vyprávění po dobře míněné návrhy. Přetékáme radostí natolik, že si nevšimneme, že ten druhý to třeba vnímá jinak....
V terapii se léta úspěšně používají psi. Vznikl i odborný termín, canisterapie. U nás zatím pomálu rozšířená, zato za oceánem velebená, je terapie pomocí koní. Řekněme equiterapie. Kůň je lovné zvíře. Na rozdíl od psa, dravce, kterého dovedeme jako také-šelma „pochopit“, se kůň jen tak obloudit nedá. Neudělá nám něco po vůli jen tak, za odměnu. Hlídá si to své. Hlídá si...
