Nemůže usnout. Zítra se do něj navezou. Určitě. Několikrát se mu již povedlo se jim vysmeknout. Chvíli byl klid. Klid před bouří. Pak mu to zas nandali.
Teď tam pár dní nebyl. Díky chřipce. Ta za moc nestála, ale jinak bylo doma hej. Zato oni mu to zítra osladí, teď si na něm smlsnou.
Procházel v duchu, čím vším již v minulosti prošel, co zvládl, co se naučil. Brousil si dopředu argumenty. Zkrátka snažil se posílit. Neviděl jinou, lepší cestu. Neviděl, co by dělal špatně. Netušil, proč zrovna on se opakovaně stává terčem jejich šípů. Tady a teď neusne …
Fajn, střílejí, mají to holt v povaze, to já nezměním. Dělají to všem, nejsem jediný. Je jich celá parta, mají převahu, mají moc, tak si troufají.
Kdysi zkoušel s tou partou být. Aby ho nechali, tak mlčel a vyl s nimi. Ale kdo s vlky vyje, vlkem se stává. Nelíbilo se mu, co dělají. Napětí v něm rostlo, až jednoho dne v něm cosi prasklo. Praskla ta struna, na kterou brnkal strach. Odešel z party. Přešel na druhý břeh. Zvedl bradu a shrbil hřbet: “Kašlu na Vás a klidně si mě bijte”. Od té doby na něj vlci vyjí. Ve dne, ale i v noci, to když nemůže spát a předjímá jejich další tah.
“Jediné, co mohu, je navléci si brnění. Tvářit se, že po mě ty rány kloužou a nevšímat si jich.”
Ale zkuste stále chodit v brnění! Je těžké, svírá vlastní dech. A vypadáte nápadně. Jak je to láká vystřelit!
Popíše mi, co se děje. Chci znát detaily z té scénky, srovnané hezky za sebou, jako když odvíjíte film. Nač? Jsou tu dva rozměry:
Můžete přijít na mnohá “co s tím”. Řada z nich bude účinných!
Ale situace se opět vrátí, pakliže stále budete vyzařovat to světlo, které přitahuje stejné můry. Je třeba přepnout frekvenci, změnit kmitočet, zkrátka přeladit sám sebe na jiný program.
A to se dělá jak? Přes “aha” a změnu programu. Přes nazření, co mi to říká a pochopení, co to vlastně vysílám. Možná s sebou nosím nějaký mylný závěr. A přišel čas jej opravit! (o situačním učení a mylných závěrech více v ebooku Na vlastní kůži>>>)
Na co jsme přišli? Nu, že když promluví, tak reakce žádná. Neslyší ho.
Opravdu ho neslyší? A má to tak i jinde?
Zamýšlí se. Asi ano. Často odbudou ho, přehluší. Předjímá marnost své akce.
Aha. A co když on to dělá dobře? Co když je slyšet, jen oni se tváří, že neslyší? Třeba se jim ta hluchota hodí …
Čím víc se snaží, tím více bředne do jejich hry. Vábí je to, láká. Jako vlky snadná kořist.
Aha. Ale co teď s tím? Neví, tudy ještě nešel. Dosud bral všechno na sebe.
Proč? Důvodů je spousta. Očekává férovost, řídí se heslem moudřejší ustoupí, zkrátka je to slušný člověk, co si to bere k srdci a očekává … co asi? A pak doma kdysi …
Vstávám a jako beru otěže. Chceš vědět, jak to dělám s koněm? Zvědavost mu nedá: Když kůň zmerčí Vaši nejistotu, máte jistotu, že si to užije: povozí Vás. Dnes jsme jeli kolem spadlého plotu. Novinka, předtím ten plot vždy stál. Kůň odfrkne a prchá, přitom kouká vpravo na to UFO. Zkrátka dělá hlouposti. Stáčím koně zpět a dávám pokyn, že pojedeme kolem toho plotu. Otěže si trochu zkrátím a přiložím holeně. Ale kdepak! Je tu UFO, copak to, ženská, nevidíš? Kůň prudce uhne a prchá pryč. V klidu koně stáčím zpět a opět, potřetí, dávám pokyn, že opravdu pojedeme kolem toho plotu. “No tak, je to jen plot,” usmívám se. “Mě nerozházíš, vím, o co tu jde. Testuješ mě. Tak už jdi.” Kůň frká, ať vidím, co ho to stojí za nervy a vůbec, ať si cením, co za drahouška to v něm mám. Projde kolem padlých latěk, upřeně na ně koulí zrak. Úplné představení! Hned poté se zklidní, zjemní, zkřehne. “Hodná jsi, výborně!” pochválím kobylku a jede se dál. Je třeba měnit něco na tom, co dělám? Kdepak! Chce to jen s rozvahou opakovat své. V klidu držet svou lajnu. A v tom to vězí: jde o to mít to srovnané, mít tu lajnu.
Někdy uvěříme, že problém je pouze v nás. Ale je to tak?
Myslíme si třeba, že špatně komunikujeme. Že máme zlepšit to a to. Ale třeba je to jen páka na nás! Naše snaha, naše touha po přijetí, naše ochota jít vždy do sebe někdy nahrává tomu, komu se nechce. Třeba mluvíte zřetelně, ale ten druhý to nechce přijmout, natož jít do sebe …
Chápu, aha, nemohl jsem přijít na to, co změnit v tom, co dělám. Takže nic?
Ponech to, co děláš, ale změň to nastavení uvnitř! Buď přesvědčen o tom, že konáš, jak nejlépe umíš. Jde zkrátka o to VĚŘIT SI.
Opět svěsí hlavu.
“Dobrá. A víš, co by se stalo, kdyby ani potřetí můj kůň kolem toho plotu neprošel?” Jeho oči zasvítí nadějí. “Použila bych svůj bič.” Zalapá po dechu. “To se tak říká: použít cukr nebo bič, po dobrém nebo po zlém. Víš, ono totiž vše má své důsledky. Vše. A o tom je ten bič. Kůň nedá na logické argumenty, ani na morální poučky. Zkrátka kůň nemá ty naše programy! A tak nelze \'lidsky\' předpokládat. Předpoklady, to jsou klapky na očích pro nás, lidi. Jsou to naše zvnitřněné programy, podle kterých usuzujeme, co se stane, co je fér, co je možné, a pak býváme mnohdy překvapeni ... Kůň však naše lidské programy nemá! Kůň je lovné zvíře, co umí číst čerstvý vítr a sází na jistotu. Řídí se něčím jiným: vycítí sílu našeho rozhodnutí a zváží z toho plynoucí důsledky. Nejprve testuje, blafuje, zkouší mou pevnost v kramflecích. Když neprojdeme kolem plotu, kůň zvítězí. Důsledky? Bude si pamatovat, že mě má na háku. Že si se mnou může dělat, co chce. Velmi těžko ho to přeučím. A co mi pak udělá třeba příště? Vyjížďky se pro mne mohou stát nepříjemné, ba nebezpečné … To jsou důsledky pro mne, kdybych to vzdala. Na druhé straně ale já držím lajnu. Víc sevřu holeně, přiložím bičík. Znamená to “konec srandy, myslím to vážně”. Nemusím nakonec ten bičík použít. Ale musím to mít v sobě srovnané natolik, že vyzařuji, že jsem na to připravená. Kůň můj záměr vycítí. Vycítí, že stojím za sebou. Zároveň slyší, jak ho povzbuzuji, jak cením každý jeho vstřícný krok. Zváží plus a mínus. Zváží důsledky.
Usmívá se, pochopil.
Někdy si důsledky nepřipustíme. Prostě platíme. Jsme ochotni vytáhnout peněženku a zaplatit svým sebevědomím. A po druhých nic nechceme. Mávneme nad tím rukou, nebo jim důsledky mírníme.
Proč platíme za všechny? Protože z té situace, i špatné, něco máme. Na něčem nám tam záleží. Třeba chceme být za hodného, nechceme být za žalobníčka, nebo chceme prostě klid. A tak to žehlíme i za ostatní.
A mnohdy „podle sebe soudím Tebe,“ předjímáme, omlouváme, rozdáváme se. Oháníme se dobrým chováním. Myslíme na druhé i za druhé. To zvlášť, když zvenku čekáme, co nám samotným schází, co si nedáváme. To když čekáme, že když budeme vycházet s vlky, tak nás nechají být. A aby to tak bylo, jsme hodní na ty venku a odstrkujeme … kohopak? Ano, rozdáváme kolem a na nás samotné nezbývá. „Kušuj, to vydržíš!“
Kdybych to žehlila tomu koni, tak za chvilku s ním nemohu vyjet ven. Dělal by si se mnou, co se mu zlíbí. A to by mohla být škoda pro oba, že? Zůstal by trčet ve stáji, nebo by na něj sedl někdo jiný, řekněme rozhodnější. „Když sedneš do sedla, jde primárně o Tvou bezpečnost!” opakovala mi má trenérka. A pak se mnou natryskal můj rozmazlený kůň. Mohla jsem skončil velmi zle. Od té doby nosím bičík. Ano, i já, co by se cukříky rozdala.
Držím lajnu, hranici, odsud posud. Konec srandy, když jde o život (chtěla jsem napsat o kejhák). A od té doby, co jsem si to v duchu jinak nastavila, ustalo i to zkoušení. Stačí jen rozhodnutí postavit se za sebe, zkrátka věřit si. A co že jsem to nastavila? Nu, že na mně také záleží …
Stačí být připraven na to složit účty. Sobě i druhým. Cenit si druhých a stejně tak i sebe. A ty účty za všechny stále neplatit.
PS.: Chodí tam už rád.
Máte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat ten svůj útes, neváhejte se na mne obrátit, napište mi na martina@etologierieni.cz. Jak probíhají konzultace na Vaše dilema, tedy jak zdolat svůj útes či jak jít na Jezinky, se dozvíte zde: etologierizenicz/koucink/. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál
PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář