Zahrada snů (… a jak na můry)

Tu pohádku v sobě dodnes nosím. O Trnkově zahradě schované za zdí. Proháněli se tam sloni a v jezírku spala velryba.

Ono může totiž prospět nechat si něco jen pro sebe.

Kolikrát jsme toho plní: zážitků, poznání. Chceme se podělit. A tak se dáváme: od nadšeného vyprávění po dobře míněné návrhy. Přetékáme radostí natolik, že si nevšimneme, že ten druhý to třeba vnímá jinak.

Jako že mu něco cpeme. Co za hlouposti to zase plácáme. Proč myslíme či konáme tak nevhodně. A vůbec jak to, že on to tak nemá taky.

Vnitřně se k té naší radosti, našemu „světlu“, začne vymezovat. Někdy nám to shodí (a nás shodí) i nahlas. Zkrátka na to naše zářivé se začne nabalovat cosi tmavšího.

Příklad?
Dorotce nebylo dobře. Na velkého psa je patnáct let až až. Její stav se mávnutím kradmého proutku zhoršil ze dne na den. A s tím jsem se pro okolí stala někým jiným i já: místo obětavé hrdinky, co láskyplně pečuje o starého psa, jsem za krkavčí paničku, co trápí ubohé zvíře.

Své zkušenosti, prohry, na tu svou kůži zažitý vlastní postojový svět, začalo okolí projektovat do nás. Každý podle sebe. „A to s tím děláte jako co? To já bych …“

Proč se vlastně svěřujeme? S trápením či s radostí? Chceme je vysdílet. Podělit se o radost, rozložit trápení. Čekáme zkrátka potěchu. A co místo toho často dostáváme?
(Trefné video od Brené Brown na rozdíl mezi tím „být u sebe“ a „být s druhým“, mezi projekcí a empatií, je zde >>>)

A stalo se, že jedna paní stála za velkou světelnou křižovatkou a přes tu vzdálenost naplno spílala mému synovi, že trápí zvíře a že na něj zavolá policii. Kolem se šikoval dav a syn klepal ramínky. Dorotka si přitom jen potřebovala odpočinout, cesta z parku jí zmáhala, tak si po pár krocích vždy dřepla.

Synův kamarád přiběhl s očima navrch hlavy pro pomoc. Drama se odehrávalo jen pár kroků od našeho domu. Když jsem paní vlídně pozvala k nám, že jí rádi vysvětlíme, jak je to s péčí o starého velkého psa, jen zvýšila hlas a přidala na hrubosti nadávek. Vykřičela se ze všech svých traumat. Hodila je na nás. Scénku ukončil soused, který vyšel na ulici se slovy: \"Jděte si řvát jinam, tohle jsou slušný lidi!\" Zašli jsme domů a paní zmizela za rohem a v minulosti.

Ale její slova tu stále zůstala. Syna to sebralo. Nechal si to od ní na sobě. A úplně ho to rozložilo. \"Mami, ona říkala ... , ona si o nás myslí, že ...,\" trápil se.

\"Fajn, takže se jí to povedlo. Vylila si žluč a ty jsi ji chytil. Tak to tedy ne! Teď půjdeš na zahradu a tam si to s ní vyříkáš. Zahraj tu scénku znovu a jinak. Nebo je snad něco, cokoli, za co se musíš stydět? Není, nula. Naopak. Ta paní ani netuší, co vše pro Dorotku děláme! Tak už jdi. A řekni to hezky nahlas. Dostaň to za sebe. To je její žluč, ne Tvá. Tak si to neber.\"

Trvalo mu to dlouho. Nejprve nedokázal ani promluvit. Ale povedlo se. Nechal ty projekce cizí paní být, zanechal je za tou hlučnou křižovatkou.

Je to tak, že čím jsme zranitelnější, tím silněji se můry ozývají. Pěkně slízneme ty jejich projekce.

Dorotce svítí oči. Víme své. Ještě nějakou tu rundu dáme. Máme dohodu. Jakou? To si necháme raději pro sebe. Abychom si zase nepřitáhly nějaké ty můry.

Světlo totiž přitahuje můry. S tím je třeba počítat.

Fajn, počítám. Ale co si mám tedy s těmi můrami počít?

  • Tak třeba své světlo pěkně obklopit krytem: být pevný v kramflecích a nedat na fámy. Mávnout nad můrami rukou nebo je pěkně (slovně) plesknout. Však stejně, jak to umíme s těmi pravými můrami, co v létě přilétají na terasu.
  • A když už to bezhlesně vyslechneme, tak si to nebrat. Zkrátka když už to slíznu, tak to rychle zase vyplivnout – i kdybychom si to měli vyříkat jen jako. (No, upřímně, syn to zvládl až poté, co jsem otevřela na zahradu okno a stručně napověděla: „Pošli ji prostě do … mezí“)
  • A občas není od věci si své světýlko nechat jen pro sebe. Přeci nebudete vyprávět sousedům, že Vám na zahradě běhají sloni a v jezírku čte velryba noviny … no co, ať si :)!

(koncept vznikl 16.7., Dorotka odešla 22.7. , když zvony bily poledne a ve stejné chvíli, po dlouhém urputném suchu, začalo konečně vydatně pršet)

Etologie řízení
Pomáhám uchopit podstatu, esenci i zdánlivě složitých, nehnutelných věcí a najít způsob, jak je změnit. Mým darem je osvětlit situaci, ukázat cestu a podpořit, dokud není hotovo. Vidět a dojít dál. Můj příběh si přečtěte zde >>> Sebepoznávací pohádky jsou tady >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů