Heslo, co nás zevnitř řídí

Každý máme to své heslo či životní krédo. Některá hlásáme, jiná si neuvědomujeme.

Podle svého vnitřního hesla se vědomě či skrytě ve svém životě řídíme.

A tak se nám může lehce stát, že se nám stále dokola opakuje nějaká nepříjemná situace.

Třeba zas a znovu sedneme na lep, naletíme, koukáme jak tele na vrata, spláčeme nad výdělkem.

Jenže my to své heslo bohužel nevnímáme. Je totiž pro nás samozřejmé. Nevidíme ho, i když ho máme před očima. Dokud nás něco konečně netrkne. Jak toto své nastavení tedy odhalit a spravit? Může Vám napovědět

• pohled na situaci svých blízkých. Ono na těch druhých se to lépe vidí a dobře se jim radí ….
• paralela s jinou životní situací, kde nás to udeří do očí. Níže uvedu jednu svou natvrdo zažitou …
• krátké cvičení v knížce Na vlastní kůži>>>  (zkuste si ty otázky skutečně zodpovědět, mám tu krásné vzkazy od těch, co tak učinili)

Tak se tedy pusťme do toho, jak na ty naše vnitřní hesla vyzrát.

(1) Začněme pohledem na sebe přes situace druhých, na kterých je nám zcela jasné, co dělají špatně!

Příkladem budiž heslo, které mne provázelo odmala. Ne, že bychom si ho doma lepili na zeď :). Však mnohdy vnitřní hesla podědíme, a to i přes několik kolen. Občas nám pak sama vyletí z pusy. Toto kupříkladu zní

Když můžu, tak musím!

Vnitřní heslo se promítá do našeho přístupu k práci i k okolí. S heslem Když můžu, tak musím na sebe lehce můžete brát a dlouho pak nést ledacos, dokud … (ano, dokud si nenastavíte hranici, či na ni tvrdě nenarazíte, zkrátka Odsud posud>>>).

Naše hesla fungují jako vnitřní závazky. Když je nesplníme, domněle selžeme. Zejména před sebou a potažmo před těmi nejbližšími. Proto jsou tak silná.

A tak pokaždé, když se rozčílím nad tím, jak si mí drazí na sebe kde, co berou, uvědomím si, že jen koukám na svůj vnitřní program jako v zrcadle. Také proto mne to tak rozčiluje! 🙂 Tak třeba nedávná scénka:

Vnitřní hesla našich nejbližších máme hluboce vštípena. Mnohdy se jimi řídíme či naopak proti nim brojíme. Tak či onak se vůči nim vymezujeme. Je to naše téma, čehí či hot.

A tak když se nám děje v životě něco nemilého a my netušíme, proč a za co, tak někdy stačí otočit se ke svým předkům či přátelům. Na nesnázích druhého spíše uvidíme, kde se sami můžeme chytnout za nos!

Ono je to tak, že nic neděláme zbůhdarma. Takové heslo Když můžu, tak musím může vést k tomu, že si berete na bedra i to, co Vám nepatří, zkrátka musíte, jinak jste škrt a to je špatně. Ale na druhé straně Vás toto heslo nutí spoustu věcí prostě překousnout. Jdete pak s výdrží do výzev, které by jiným nemusely stát za to, mnohému se přiučíte, v ledasčem obstojíte. Vše má svůj rub i líc.

Jde jen o to nastavit si tu hranici. Kde končí líc a začíná rub. Když totiž mnohé umíte a jste ochotni vzít toho dost na sebe (však ctíte heslo Když můžu, musím), tak byste se také mohli udřít. Makáte do roztrhání těla. Přitahujete proto situace, které Vám ukazují, že Vám chybí hranice odsud posud.

Příklad? Nabídnete pomoc a vzápětí zjistíte, že to ten druhý na Vás celé přehodil. Co teď s tím? Vždyť Vám to nic neudělá …. Opravdu nic? … Zkrátka co když ten člověk nechce kráčet sám? Co když nabídku pomoci vezme tak, že tam chce rovnou odnést?

Můžete pak dopadnout jako ten Honza v pohádce Princ a Večernice. Nejprve chlápkovi pomohl s batohem, nakonec na horu vynesl batoh i toho chlápka, který chtěl stále víc. Dokonce začal Honzu bez skrupulí popohánět holí a láteřit, že má přidat! Chlápkovi pak v cíli hned otrnulo a Honzovi nedal ani kus jitrnice, kterými byla nacpaná ta jeho domněle nuzná torna. A co udělal Honza? No, dal mu co proto. V tom je síla pohádek: ukáží nám, v čem je problém a jak na něj. Kdyby to i v životě bylo tak snadné  …

(2) Ono porozumět svému tématu je jedna věc a pořešit ho věc druhá. Jak z toho ven?

Nápadů může být spousta. Nenechte se přehltit, zaskočit, nesahejte po výmluvě, že „už to nějak doklepu“ a „já to prostě takhle mám, to nepředělám“. Směle si vyberte jeden jediný krok, na který si troufáte, a který odteď začnete dělat v té situaci jinak.

Nemůžete hned změnit svou situaci. Ale můžete kdykoli vykročit jiným směrem. Jen skutečně udělat ten drobný krůček jinam. A vytrvat.

Příklad? Ty situace popsané výše mají stejný jmenovatel: chybí jim „prosím“ a „děkuji“. Zkrátka když Vás někdo neosloví, nepožádá a dokonce ani nepoděkuje, tak se mu na pomoc nehrňte! Můžete pak dopadnout jako Karkulka, která se slušně zachová k humpoláckému vlkovi a situaci zachrání až pohotová babička (mou pohádku O bystré Karkulce čtěte zde>>>).

Pojmenovat situaci a najít řešení Vám může pomoci i vlastní silný zážitek. Tady jeden je:

Když zjistíte, že zase konáte pod vlivem svého vnitřního hesla, tak prostě zkuste udělat ten jeden krok jinam, který jste si slíbili.

Ano, ten obrat se nemusí druhým líbit. A mohou na to reagovat různě. Mému koníkovi se zprvu také nechtělo poslouchat mé pokyny. I na zadních stál :).

A jak jsem to nakonec dokázala? Ne přes cukr. Ne přes bič. Jen důsledně a laskavě trvat na svém. A pak ocenit, pochválit. Prostě jsem po něm stále chtěla jediné: ať zastaví. A zase. A zase. A v klidu zase. Zprvu se mu nechtělo, také hájil své vydobité pozice. Nakonec ale sám zjistil, že je príma být pár. Dám mu pak pokoj a pochválím ho! Pohoda …

Nu, změna holt někdy trvá. Dokud z Vás ten druhý  bude cítit, že sami na svých hranicích netrváte, bude je překračovat. Proč by ne? 

Honza z Večernice by k tomu možná řekl, že lupič je lupič, to je jeho volba. Dokud budete dávat, bude brát, to už lupiči dělají. Podstatné je říci odsud posud a nastavit si to tak, aby to příště na Vás nezkoušel.

Jak to, že nejsme pevní ve svých hranicích? Protože nikdy nic neděláme, aniž nám to něco nedává. Vše má svůj rub i líc. A tak se zaměřte na to, proč to měníte, jaký je ten lepší cílový stav a pak si před očima podržte tuto vizi.

Je to obdobné, jako když skáčete koňmo přes překážku: Nikdy se nedíváte na překážku, vždy se díváte až za ni (jinak skončíte na překážce).

A hned po přeskoku jedné překážky se soustředíte na tu další, vždyť jedete parkur a k němu překážky prostě patří. Vaše motivace je jasná, „zajedu to“, „dám to“, míněno celý parkur. A na konci chválíte, to milé zvíře a také sebe. Však kolik lidí by vůbec do sedla nenasedlo? Tak klobouk dolů!

A při tomto Vašem zdolávání je úplně jedno, jak vysoké jsou překážky! Důležité je, že to dáte. A tak si ty překážky pro začátek klidně i snižte. Však ne nadarmo se říká, že co svedete pomalu, svedete i rychle.

P.S. Příklad takové vize krásně shrnula má maminka v komentáři pod článkem