Díky, už nechci, leda … – Jak na podmínky od druhých

S někým jste se domluvíte na spolupráci. A vstoupíte do ní s čistým úmyslem. Dáte do toho to nejlepší a totéž očekáváte od druhé strany.

• Táhnete káru, tedy to Vaše společné dílo, spolu s někým, od koho očekáváte, že Vám ji odlehčí, tedy pořeší situace, kterým nerozumíte, zapojí se do tvorby, podpoří Vás, když klopýtnete. A jste připraveni dát totéž svému parťákovi.

„Díky, už nechci, leda …“

A jak se tak prosekáváte hvozdem, otřete si z čela pot, rozhlédnete se a náhle zjistíte, že jste sami. To prozření Vás paralyzuje. Jak je možné, že jste to neviděli dříve?! Nu, makali jste. Kdo maká, je zahleděn do svého díla a nekouká nalevo, napravo. Kdo si dává padla, má dost času rozhlížet se kolem a zvažovat to i ono.

Zůstaňme u toho obrazu, kdy jeden táhne a druhý sedí na káře, nebo odešel kamsi do lesů. Co se vlastně děje a co s tím?

Co se to děje

• Na počátku mnohdy vidíte rovnou to hotové dílo, v trochu nejasných obrysech, ale dostatečně jasně, abyste si řekli, že to za to stojí! Jenže Vás přitom nenapadne, že každý vidíte něco jiného! Nesladíte se na té vizi.
• A možná ani netušíte, co vše je zapotřebí udělat, aby dílo nakonec stálo. Kdo a co musí udělat, do kdy.

Sportovní tým funguje tak, že každý zná svou roli, tu plní, jak nejlépe může, a včas přihrává spoluhráči. V případě krize zaskočí jeden hráč za druhého. Sladění týmu není automatické, kdepak, je za tím řada pádů a vůle se z pádů učit. Jenže vzpomenete si v běžném životě na to vyjasnit si, kdo, co, do kdy? A máte ten zájem a vůli se otřepat z prohry? Jen si zhruba rozdělíte role a hurá na to. Vrháte se do chyby „Podle sebe soudím Tebe“. 

Předpokládáte, že ten druhý to vidí stejně, jako Vy, má stejně silnou motivaci, tah na branku a výdrž.

Do druhého nevidíš

V průběhu akce se může stát, že ten druhý „odpadne“. Něco mu do toho objektivně přijde, nebo prostě zjistí, že je to pracnější, než očekával a bere mu to čas na jiné podstatnosti. Zkrátka posunou či vytříbí se mu priority.

Vy o tom mnohdy netušíte, protože tento proces tříbení probíhá uvnitř toho druhého. Můžete to tušit podle toho, že na Vaše snahy o průběžnou komunikaci nereaguje příliš spontánně, naopak může je brát jako tlak, či kontrolu. A z fyziky je známo, že každý tlak vyvolává protitlak … . Může se rozhodnout sednout na tu vlnu a nechat se postrčit k dílu, nebo začít vytvářet důvody, proč to nejde a začít brzdit i Vás: místo toho, aby se chytil za lano, se na to lano zavěsí.

A pak přijde okamžik, kdy Vás ten druhý postaví před hotovou věc a Vy koukáte jako puk.

Buď rovnou končí, nebo uslyšíte podmínky: „Budu pokračovat, ale jen když …  .“

Mnohdy i uslyšíte, že to říkal předem, to Vy jste mu neporozuměli! Můžete se začít zkoumat, zpytovat svědomí a klást si otázky:

• možná to tak je!, tlačili jste moc na pilu,
• a možná to jsou důvody, jak ze sebe shodit nepříjemný pocit, že Vás nechává ve štychu,
• nebo se někde cestou zasekl, nemá odvahu si říct o pomoc, sílu jít dál, či se cítí vůči Vám pomalejší, ať tak či onak připadá si marně (viz článek: „Tobě se to řekne, ale já tu trčím … Jak na pocit marnosti >>>)
• nebo mu vážně do toho něco důležitého vlezlo!

Cítíte se sami. Místo budování díla se začnete zaobírat Vaším vztahem. Co on a co já. Probírat to a propírat to. Energie se místo vize stočí ke krizi.

Děláte za dva

Rozhodnete se, že je Vám to líto, tu práci přeci nezahodíte. Investovali jste do toho kus života a vracet se zpět nechcete. Jste rádi, že ten druhý úplně neodpadl, a tak sklopíte uši a začnete řešit ta jeho „ale“. Berete na sebe i ten druhý chomout a děláte za dva. Táhnete káru, vozka na Vás hrne další „ale“ a Vy jste rádi, že nejste sami.

A pak se dostanete do cíle.

• Setkáte se s tím, že ten druhý to Vaše dílo bere za své, náhle mluví v „my“, Vy si stíráte z čela pot a on tančí na stupních vítězů. Přijde k hotovému a slízne smetanu. Jak se cítíte?
• Nebo se dozvíte, že se mu to ani moc nelíbí, on to říkal a zbytečně tu ztrácel čas, zkrátka Vám sebere radost. Postává opodál a šušká si s kýmsi cosi. Stojíte na stupínku, třímáte trofej a připadáte si trapně.
• Taky se stane, že se udělá pro sebe a k tomu použije tipy a triky, co se naučil díky Vám.
• Anebo si, happyend, dáte zásluhy hezky půl na půl, stojíte na stupínku spolu, usmíváte se do kamery a jste zase parťáci, jako na začátku, ten zvláštní modus operandi cestou je zapomenut a Vy třeba uslyšíte i nabídku: „A co podnikneme teď, když nám to spolu tak jde!“
• Možná Vás napadne ještě jiný, snad i lepší závěr, napadne?

Ani jedna z těchto (vyhrocených) situací není moc příjemná. Tak co tedy s tím?

A co teď s tím nadělením

Celé je to o tom, že ten druhý Vám zrcadlí, že to Vy jste zapomněli říci větu: „Díky, už nechci, leda …“

Nedovolili jste si rozhodnutí. Rozhodnutí setrvat a rozhodnutí odejít. V každém okamžiku můžete jít dál a v každém můžete přestat.

Jak jste se ponořili do práce, zapomněli jste vnímat to kolem a to uvnitř sebe. Zda Vám to za to stojí. Zda nejsou jiné možnosti. Za jakých podmínek jste ochotní jít dál a zda jsou tyto podmínky plněny. A když nejsou plněny, co s tím uděláte?

Dostali jste se do situace, kdy se nutíte jít dál a skutečně tlačíte káru i toho druhého na té káře. Tomu druhému se to líbit může, ale už jen tím, že Vám to dovolí, jste mu zavázáni! Nu, a také se mu to líbit nemusí a může z té káry vystoupit.

A co pak Vy? Možná zjistíte, že tu káru utáhnete i sami! Tak čeho se bojíte? Toho, že ztratíte, v co jste doufali, že Vám ten druhý:

• dodá expertízu v tom, kde nejste kovaní
• podpoří Vás, když škobrtnete
• udělá kus práce

Zkrátka „Ve dvou se to lépe táhne“.

A o tom to celé je!!! Táhne se kára. Netáhne se ten druhý. A rozhodně se netlačí.

Ve dvou se to lépe táhne?

Jakmile máte pocit, že jste na něco sami, někoho tlačíte, nebo táhnete, tak už na to nejste dva! Už to dře. Už dáváte více energie, než jste zamýšleli. Je to zkrátka přes čáru. Čím dříve se zastavíte a něco změníte, tím lépe – neskončí to fiaskem popsaným výše. Takže jakmile ucítíte hlodající pochybnost, optejte se:

„Co mohu pro sebe udělat, abych se cítil/a o fous lépe?“

Zkuste si to uvědomit. Připustit si své potřeby, říct si své „Děkuji, ale už nechci, leda … „. A pak je říci nahlas. Jít do té diskuse s tou druhou stranou. Vlídné diskuse, jak věci vnímáte. Prostě si to ujasnit.

Je čas zastat se té bytosti, co to odnáší. … Zastat se jí můžete jen Vy. Protože jde o Vás.

• Mnohé na začátku cesty nevidíte a ani vidět nemůžete. Cesta bývá přes kopce a za kopec jeden nevidí. Na překážky mnohdy narazíte až cestou. Táhnout mlčky káru dál a věřit, že se něco změní, aniž si to řeknete, je cesta do pekel. „Jsem hlupák, tak holt za to zaplatím,“ je krédo, díky kterému skutečně zaplatíte. Stačí se ozvat. Každá promarněná příležitost k vyjasnění je ta další cihla do Vaší vlastní zdi, kterou si kolem sebe stavíte a kvůli které se cítíte v pasti.

CO SE STANE, KDYŽ SE OZVETE?

Kolik lidí se toho „ozvat se“ bojí! Nu, hlavu Vám nikdo neutrhne:

• S největší pravděpodobností se spolu domluvíte na pokračování způsobem, který je pro Vás oba přijatelnější, a za podmínek, které Vám oběma lépe vyhovují. Vyčistí se vzduch! Změníte třeba podíl práce a zásluh. Prohodíte si úkoly. Zvolníte či zrychlíte tempo. A často zjistíte, že to vše byly jen Vaše vlastní můry. Ten druhý do Vás také nevidí!
• Anebo se rozloučíte, ale zavčasu, tedy ve chvíli, kdy se stále ještě máte v lásce. Můžete to pak dodělat sami a ten druhý Vám bude fandit. Anebo si můžete najít někoho jiného, „kdo to vidí stejně„  (bacha!!) … nu, teď už víte, jak na to jít.

Ať se paralely líbí a pomohou,
Martina Dobešová