Díváme se na svět stále stejnýma očima, těma svýma, co máme hned vedle svého nosu. A z této perspektivy prožíváme, co se nám děje.
Situace prožívá ta stále stejná osoba s těma stejnýma očima, Vy …
AUDIO \"Kudy, tudy\" si poslechněte zde >>>
[audio mp3=\"http://etologierizeni.cz/wp-content/uploads/2017/11/Kdyz-ne-tudy-kudy.mp3\"][/audio]
Ale čas plyne. Občas se zarazím při pohledu do zrcadla: ten věk a ten prožitek nejdou dohromady! Mnohdy prožívám situaci jako mladší, než se vidím v zrcadle.
(Do prožívání nepočítejme závěry typu „Na to už se nehodím“. To není prožitek, ale myšlenka poté, tedy interpretace zažitého, a o tom někdy příště. Teď jen koukáme, těma svýma stále stejnýma očima.)
Čím to? Základy našeho prožívání světa se rodí v dětství. Základy toho, jak vnímám a pojímám okolí, sám sebe a také hranice mezi těmi dvěma póly, mezi já a oni. A tak se mnohdy na svět díváme nestárnoucíma očima.
V dětství se rodí také představy o sobě a o světě. Představy, které pak budou stát za slovy.
(On totiž mozek uvažuje v obrazech. Do slov, do jazyka, se až pak, následně, ty obrazy překládají. Takto se i dítě učí jazyk: „Podívej, to je strom“. A tak takový Japonec pod slovem „strom“ patrně vidí něco jiného než Dán: sakura zkrátka není borovice. Apropo mnohý malý Dán zná dnes strom možná už jen z televize »»»).
Každý z nás má jiné zážitky, jinak je zpracoval, a tak má i jiné představy o světě, o sobě, i o svých možnostech a hranicích. A každý z nás sahá po jiných receptech na osvědčené řešení svých situací
Příklad? Tak tady jeden ze života, s dobrým koncem :-):
V úleku vymrštila ruce vzhůru. Naštěstí. Tak se její tělíčko hladce protáhlo štěrbinou. Dopadla mezi oblé kameny, pružně na všechny čtyři jako kočka. Šikulka. Ale jak jen se teď dostane ven?
Nohy jí strhával dravý potok. Zkoušela se vyškrábat po stěně štěrbiny. Stěna byla kolmá a zpevněná vlhkými kameny. Neudržela se. Zdvihla ručku k sestře, ale ta na ní nedosáhla. Byla v pasti.
\"Voda teče,\" řekla si. Odněkud někam. Aha! Tak prostě půjde po proudu. Třeba se břehy sníží a ona se vyškrábe ven. A když ne, tak se prostě otočí a půjde na opačnou stranu. Tudy či tamtudy. Tahle stěna přece musí někde končit.
Přidržovala se stěny a opatrně postupovala vpřed. Po chvíli se před ní objevily kamenné schody vedoucí na povrch. Sotva se po nich vydrápala, uviděla sestru, jak chvátá s pomocí ke srázu. \"Tady jsem!\" hrdě zavolala z nečekané strany. \"A vůbec nic se mi nestalo!\"
Dosud to tak mám. Když mne něco náhle zaskočí, obestře mne klid. Vždy hledám cestu ven, vše má pro mne řešení, třeba ho jen zatím nevidím. Fajn, je to prostě takhle, a co s tím teď uděláš? Když to nepůjde tudy, tak tedy kudy?
Je v zásadě jedno, zda řešením je zůstat stát, jít s proudem či proti proudu. Ono stejně není jediné správné cesty. To hlavní je PŘIJMOUT TU SITUACI ZA SVOU. V tom přijetí je ten klid. A z něho už se dá vykročit.
Onehdy jsem stála u té strouhy v Jizerkách. Připadla mi úzká, tak pro čtyřleté dítě. A o kus dál jsem zahlédla ty kamenné schody do nebe ...
Často si neuvědomujeme, co nás vlastně řídí.
Když to ovšem nahlédneme, můžeme to využít jako svou sílu. A ty mylné závěry překlopit tak, aby nám pro příště tu sílu nebraly (jak, to třeba napoví otázky v knížce Na vlastní kůži »»»)
Máte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat ten svůj útes, neváhejte se na mne obrátit, napište mi na martina@etologierieni.cz. Jak probíhají konzultace na Vaše dilema, tedy jak zdolat svůj útes či jak jít na Jezinky, se dozvíte zde: etologierizenicz/koucink/. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál
PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář