Možná se Vám to také stalo: podřídili jste se možnostem toho druhého. Vyšli jste mu vstříc. Však Vám to nic neudělá, už si to nějak zařídíte. Máte zkrátka návyk investovat svůj čas pro druhé. A možná se pak cítíte, že byste Jezinkám rádi učinili přítrž, ale nevíte jak. Jak učinit svůj čas vzácným i pro druhé?
Je to tak, že v okamžiku, kdy si nedáte sami hranice, tak Vám budou vymezeny z venčí. Hranice jsou prostě vždy. A když je neurčíte Vy, budou Vám určeny tím druhým.
I já jsem dělala dokola jednu chybu a neviděla ji – na konci sezení koučinku jsem se klientů ptala, kdy se jim hodí setkání příště.
A pak jsem si to uvědomila, vždyť já nabízím k dispozici celý svůj prostor. Nu, pak se nemohu divit, že si ho ten druhý vezme. Je třeba dát hranici i za sebe.
Jak? Třeba takto: “Prosím, kdy by se Vám to hodilo? Mně vyhovuje buď pondělí nebo středa kolem páté”.
Podobně je to i s časem investovaným do nějakého díla. Jistě znáte větu:
“Ty to máš raz dva hotové, Tobě to nic neudělá.”
Ano, když něco opakovaně děláte, tak se v tom zlepšujete. Vnímáte drobné nuance, nerozhodí Vás škobrtnutí a máte už grif, své zkratky, jak na to.
Navenek to může vypadat, že Vám jde práce od ruky a nic Vás to nestojí.
Děláme to mnohdy i rádi a co děláme rádi a snadno leckdy devalvujeme – odměnou je nám totiž radost z práce a možnost podělit se o ni s druhým, tak si mnohdy ani neřekneme o “děkuji”.
Když na ten návrh takto kývnete, můžete se dostat do situace, kdy Vy makáte „na jeho“ a on Vám říká, jak to chce a hodnotí Váš výkon … Ono přijít k hotovému je snadné.
A Vy? Nu, však to už nějak dáte, děláte to rádi, máte to hotové coby mrkl. Nebo ne?
Tím, že něco uděláte, to nekončí. Váš vzácný čas si dílo žádá dál. Vždyť i každý výrobek v elektru má návod na použití. Podobně i Vy musíte dílo předat do užívání někomu, kdo v tom není kovaný, tedy musíte mu to vysvětlit, ukázat, popsat tak, aby to bylo pochopeno a mohlo být plně využito.
A po tomto předání to zase nekončí. Nastává další fáze, fáze užívání toho Vašeho výtvoru. Váš vzácný čas si žádá „správa“.
Zkrátka může Vás to mrzet nebo můžete na tom makat dál a dál. Stali jste se dodavatelem, který do záměru druhého nekonečně investuje svůj čas, energii a sebevědomí.
A jsou i opačné případy: kdy předpokládáme, že ten druhý pro nás udělal něco tak zgruntu, jak bychom to udělali my sami a pak zjistíme, že tomu tak není. Děje se to zvláště tehdy, když spoléháme na někoho, komu jsme vděční za každou maličkost.
Opět je to o tomtéž: dáváme se všanc. Je tu nerovnost mezi tím, jak vnímáme hodnotu svého a jeho času.
Když jsme něco nevytvořili, nevidíme dovnitř, můžeme to posoudit jen podle „krabičky“. Dáváme tomu hodnotu vždy podle sebe, podle toho, jak se nám to líbí a jak to umíme použít.
Jak na to jít příště jinak, aby to neskončilo vyčerpáním a mrzutostí?
Už možná čekáte na paralelu, tu tedy je: ve světě koní ten, kdo určuje pohyb, vede. A platí: “Neutíkej, bude Tě honit”.
Ve stádě není vůdcem ten, kdo se právě pohybuje. Vede ten, kdo určuje, kam se jde a kdy.
Stále mám před očima tu majestátní kobylu, která ke mně pomalu kráčela dvanáctihlavým zvědavým stádem. Stádo jí ustupovalo, jako když člun proráží vodu. Všechno rázem ztichlo, jen mé srdce bušilo na poplach, ale byla jsem o berlích a nemohla dělat nic jiného, než klidně stát. Vůdčí kobyla neomylně přičichla k té mé zdrátované noze a pak mi položila svou hlavu na rameno.
Mnohdy se totiž dáváme všanc proto, že nemáme pro svůj čas zdánlivě lepší využití, zkrátka vnímáme svou hodnotu přes “konání dobra” pro druhé. Očekáváme, že ten druhý nás ocení a tím se dáváme všanc měřítkům zvenku.
Někteří z nás jsou citliví na potřeby druhých a automaticky jim startují na pomoc. Jsou i lidé natolik empatičtí, že na sebe přebírají emoce druhého. Ale i tento návyk přebírání lze zdolat .. o tématu hranic u sebe-přijetí napíši někdy příště.
Být konkrétní. Tím si právě ujasníte hranice.
I “zadavatel” si smočí ruce. I on má úkoly. Nějak ho zapojte. Jinak to může dopadnout tak, že to on se bude cítit, že Vám věnuje svůj vzácný čas, když se ho na něco k jeho vlastní zakázce zeptáte.
Jak ho zapojit? Třeba tak, že Vám dodá konkrétní podklady. Že vybere látku, dojedná bagr …
A teď to pojďme zjednodušit na příkladu z domova: řekněme, že Vaše dítě chce opékat buřty:
Jasně, budete to mít raz-dva, vždyť Vás to nezabije a vůbec, uděláte to rádi … To jen najíždíte na starý návyk. Věřte, že když Vám dítě i jen trochu pomůže, lépe si všimne, co jste pro jeho nápad s grilováním vše udělali, příště se samo dokáže o mnohé postarat, a třeba Vám i poděkuje.
Uzavřít tvar? Ano, ukončit to. Říci: „Pro teď hotovo“. Náš mozek totiž neustále myslí na to, co není dodělané. Má to na seznamu. Gestalt psychologie používá pro tento fenomén nespokojenosti označení „nedokončený tvar“.
Máte-li i Vy dávná přání a toužíte překonat ten svůj útes, neváhejte se na mne obrátit, napište mi na martina@etologierieni.cz. Jak probíhají konzultace na Vaše dilema, tedy jak zdolat svůj útes či jak jít na Jezinky, se dozvíte zde: etologierizenicz/koucink/. Možná Vás až udiví, co vše spolu dokážeme. Uvidět a dojít dál
PhDr. Martina Dobešová, PhD.
Kouč, mentor a pohádkář