Martina Dobešová 
Kouč, mentor a pohádkář
Jmenuji se Martina Dobešová, jsem neuro-koučka a pohádkářka:
Jsem certifikovaný kouč od Mezinárodní asociace koučů - ICF. Pomáhám nahlédnout, co Vás brzdí a skutečně se dostat tam, kam chcete. Podle ICF 80% koučovaných hlásí:
Jedno 60ti minutové sezení máte zdarma, a tak nic neriskujete. Chcete vědět víc? Klikněte na tlačítko:
Ráda čtu Martininy paralely i Zlaté pohádky. Vždy mě spolehlivě rozpřemýšlí nad tím, co právě potřebuji. Martina je prostě kouzelnice.Mámy v práci
Fakt sú nádherné tie tvoje stránky, to je ako keby som prišla domov. Také nežné, ochraňujúce a pritom také ... ako že neuhneš zo svojej pravdy, zo svojho stredu. Naozaj krásne ♥
Každý máme to své heslo či životní krédo. Některá hlásáme, jiná si neuvědomujeme. Podle svého vnitřního hesla se vědomě či skrytě ve svém životě řídíme. A tak se nám může lehce stát, že se nám stále dokola opakuje nějaká nepříjemná situace. Třeba zas a znovu sedneme na lep, naletíme, koukáme jak tele na vrata, spláčeme nad výdělkem. Jenže...
Do našeho života se dobývají události. Některé se vkradou. Jiné hřmotně vstoupí. Náhody či synchronicity? Některé pozveme, před jinými zabouchneme dveře. Ano, můžeme se schovávat a tvářit se, že vše je v pořádku. Ale dokud s sebou vláčíme újmu, budou k nám přicházet situace s připomínkou, co je nám třeba. A cože vlastně? Co Vás dosud zraňuje, ačkoli to už bylo?...
Níže je příběh, který mi před rokem věnoval starý přítel James, když jsem ležela v bolestech s rozdrcenou nohou. Když už jsem lámala hůl. Příběh O Jamesovi, který to dal (navzdory předjímání). P Ř E D J Í M Á N Í Takhle si to nepředstavoval. Narodil se pro rychlost. Jeho vášní byl let krajinou, zvířený prach, svištící lomoz....
Ztráta vždy bolí. Je to něco jiného než se vědomě něčeho vzdát. Když něco ztratíme, je nám to uzmuto. Cítíme to jako vnější nespravedlivý akt. Můžeme se proti tomu bouřit, naříkat a trápit se, ale ty emoce jakoby nikam nevedou. Točíme se v kruhu. Nakonec nezbude než se s tím smířit. Skloníme hlavu a uznáme porážku. A někdy zůstaneme zlomení....
Tu pohádku v sobě dodnes nosím. O Trnkově zahradě schované za zdí. Proháněli se tam sloni a v jezírku spala velryba. Ono může totiž prospět nechat si něco jen pro sebe. Kolikrát jsme toho plní: zážitků, poznání. Chceme se podělit. A tak se dáváme: od nadšeného vyprávění po dobře míněné návrhy. Přetékáme radostí natolik, že si nevšimneme, že ten druhý to třeba vnímá jinak....
Jistě se Vám to už stalo: něco uvidíte či zaslechnete a jste rázem zpět, v obrazu ze svého života, v tom předešlém dějství. Brouzdáte se travou, co Vám sahá po kolena. Smějete se bublině, co dědovi přistála na nose. Jste přímo tam. Tak se při pohledu na třešně ocitám v koruně aleje Na Vyšince, kolem mě skáče chlupatisko, idylka. A pak se polekám, zda zas nemám potrhané ty...
Běhá si volně sem a tam. Dobře vím, že mě po očku sleduje. Hrávaly jsme spolu často „na schovávanou“: zmizím jí za strom, ať se zapotí. Kdo že tu, koho vede? Ta po pravici na ní stále volá. Niki sem a Niki tam. Jen tak ji nevolej. Zvykne si, že ji oslovuješ jen tak a postupně to přestane vnímat. Až opravdu půjde...
V terapii se léta úspěšně používají psi. Vznikl i odborný termín, canisterapie. U nás zatím pomálu rozšířená, zato za oceánem velebená, je terapie pomocí koní. Řekněme equiterapie. Kůň je lovné zvíře. Na rozdíl od psa, dravce, kterého dovedeme jako také-šelma „pochopit“, se kůň jen tak obloudit nedá. Neudělá nám něco po vůli jen tak, za odměnu. Hlídá si to své. Hlídá si...
Vycházíme. Má princezna si usilovně omotává vodítko kolem ručky. Dostane za uši: „Takhle ne, když s Tebou začne smýkat, nebudeš to moct pustit, i kdybys už chtěla. Raději volně drž konec vodítka.“ Náš voříšek má deset kilo, ale hovawart už čtyřicet, a kobylka sedm set. A všechny vodím na vodítku. S jejich párou mě mohou snadno povláčet. A co na to paralela? Na konci...
Na každé ruce vedu psa, svého Štaflíka a Špagetku. Dorotka se opírá do vodítka. S jejími čtyřiceti kily a patnácti lety jinak ani nemůže. Stabilizuje tím své vratké pohyby. Jdu co nejpomaleji. Jakmile maličko přidám, nechá se táhnout. Potkáváme mladíka, pak slečnu, a nakonec pána v letech. Mají jedno společné: táhne je pes. Přesněji malý pes. Pískle táhne obra. „Jak to děláte?“...
